V článku níže si můžete přečíst, jak proběhlo naše první oddílové soustředění za hranicemi ČR, resp. ve Slovinsku.
Od samého začátku fungování našeho oddílu jsme se primárně zaměřovali na pravidelné tréninky a organizaci jednoho běžeckého kempu ročně pro širokou veřejnost. Samotná myšlenka organizace kempů byla vlastně úplným počátkem a vodítkem k založení oddílu Fast and light. Za tu dobu jsme měli myslím 4 oficiální kempy a vždy se z převážné míry účastnili členové oddílu, které doplnilo pár nových tváří. Pro letošní rok jsme si na členské schůzi odsouhlasili organizované soustředění v zahraničí čistě pro členy oddílu, které jsme zrealizovali začátkem června. Záměrem byly hory, takové, které v našich končinách nelze nalézt. Volba padla na Julské Alpy ve Slovinsku. Tuto oblast jsem měl již několik let na „watchlistu“ a byla to jasná volba. Strmé kopce, kamenité traily, čisté a průzračná řeky a relativně blízká vzdálenost z ČR. Možná, že právě ty strmé hory a očekávaný náročný terén lehce odradilo účast členů něžného pohlaví a na výlet vyrazila jen tříčlenná partička vlčáků ve složení Vojta Krakovič, Jirka Potůček a Pavel Zavadil. Tři dny slibovaly hodně potu a dřiny, ale také zábavy a odpočinku od každodenních starostí.
Vyjeli jsme ve čtvrtek po obědě, abychom stihli recepci v kempu a postavení stanu před nočním klidem. Zvolili jsme Kemp Vodenca, hned u soutoku dvou řek Soča a Korytnica, vzdáleném asi 2 km od centra městečka Bovec. Tato lokalita je známá především v kruhu vodáků, protože nabízí nespočet adrenalinových zážitků na divoké vodě. Cesta probíhala poklidně až ke Gratzu. Pak začaly trochu bouřky a zastihl nás i silný vítr s kroupami. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc se kazilo počasí. Dojezdový čas jsme drželi až do Itálie (do Bovce se jede i přes Itálii, na krátkém úseku přes Tarvisio). Kousek před hraničním přejezdem nás ale zastavila uzavřená silnice, resp. uzavřený horský tunel. Po chvilce googlování jsme se dopátrali, že bývá během týdne uzavřený přes noc mezi 19.hod a 6.00 hod. My jsme tam dojeli cca v 19.10. Tohle nepotěší. Zachránila nás taková rádoby hospůdka hned u jezera, kde nás nechali přespat na betonové terase kryté stanem. Vzhledem k deštivému a chladnému večeru to byla výhra, protože jsme nemuseli hledat alternativy, nemuseli jsme stavět vlastní stan a nemuseli jsme řešit ani zdlouhavou objížďku. Co jsme ale museli, tak sníst asi nejhorší italské těstoviny „Carbonara“ které nám pan hostinský připravil.
Road closed
První noc bohužel ještě v Itálii..
Ráno jsme přejeli hranice a dojeli do Bovce, kde následovala pekárna s kavárnou. Poté už jen krátký přejezd do kempu. Náš první výběh směřoval na celkem dominantní ikonický kopec Svinjak. Tuto stojku jsem měl naplánovanou již dopředu jako takový „test“ místního terénu. Konečně vysvitlo i slunce. Vlhkost a teplo znamenalo propocená trika hned po prvních několika kilometrech. Terén nepřekvapil, ale ani nezklamal. Některé vzdušné části trailu nabízely krásné výhledy a vrchol byl dosažen celkem rychle. Po seběhu jsme hned vyhlíželi řeku, kde jsme zregenerovali nohy na další dny. Po regeneračním osvěžení bylo v plánu zasloužené pivko v centru Bovce. Laško bylo fantastické, stejně tak i pizza. U pivka jsme trochu plánovali a s ohledem na skvělý výhled počasí padla volba na Triglav a pokus o výstup na nejvyšší horu Slovinska.
Náš cílový kopeček Svinjak v povzdálí
Svinjak vrcholovka
Seběh zpátky do kempu
Ze Stravy jsme vyčetli info, že v horní pasáži naší vytyčené cesty přes chatu Koča na Doliču jsou sněhová pole a bez výbavy to nejde projít. Toto nám následně potvrdil i místní vlk (tak totiž vypadal borec s fousem, který po své vlastní ose zdolával místní kopečky ve stejném termínu jako my). To nás ale neodradilo od pokusu a chtěli jsme se přesvědčit sami. Vybrali jsme variantu výstupu ze západu z vesničky Trenta (cca 20 km od Bovce). Ostatní varianty byly od nás příliš daleko a museli bychom objíždět celý národní park Triglav. Časový plán byl cca na 5 hodin za předpokladu pěkného počasí a čisté průchozí trasy. Nástup z Trenty po cestě „Slovenska planinska pot, Via Alpina Red R13“ byl celkem easy, ostřejší stoupání začalo někde na 3.km a pokračovalo až do 2. tis. m.n.m. Pak se před námi objevilo celkem velké sněhové pole, které ale šlo bez problémů přejít. Koču na Doliču jsme měli nadohled. Pak se objevily další tři sněhová pole a tady jsme už dostali stopku. S výbavou (cepín / mačky) by to bylo easy a krásně bychom to dali. Neměli jsme s sebou nic, jen trailové botasky. To jsem vyhodnotil jako velké riziko. I když to bylo jen kousek, uklouznutí by bylo, dle mého soudu, fatální. Stejně tak jsme nevěděli, zda nejsou na cestě další podobné překážky, ve vyšších částech trasy. Trochu zklamaní jsme se obrátili k cestě zpět do kempu. S Pavlem jsme si to ještě protáhli po krásném trailu podél řeky Soča až k turisticky oblíbené oblasti Velika Korita Soče. Tady jsme si dali zasloužené koupání a regeneraci v absolutně parádní vodě řeky Soča.
Vojta na trailu
Stopka
Ještě několik ohlédnutí do sedla, které bylo jen kousek
Na cestě zpět dolů
Krásný trailový úsek podél řeky Soči
Krásný trailový úsek podél řeky Soči č.2
Kulervoucí voda řeky Soča
Zbytek dne probíhal podobně jako ten předchozí. Po kvalitním jídle a válení v kempu u stanu proběhla návštěva centra Bovce a terásky s vychlazeným pivkem. Před námi byl poslední den.
Kemping hadra a Jirkovi špagety
Na pivku v centru Bovce
Nedělní plán jsme měli vymyšlený už dopředu a cílem byl vrchol Mangart (2.677 m). Chtěli jsme vyjet po klikaté silničce až do sedla k parkovišti pod Mangartem, ale zastavila nás cedule s nápisem „Road closed“. Možná jsme byli příliš zodpovědní, nebo moc ustrašení, ale nápis jsme respektovali a vydali se nahoru po svých. Motorkáři a někteří jiní řidiči tuto překážku vážně nebrali a z vesela pokračovali ve svých vehiklech dál. Tímto rozhodnutím se nám cesta malinko protáhla, ale o to více nás bavila. Myšlenka dosažení vrcholu nás hnala dopředu a po cca 75 minutách jsme byli tam, kde jsme mohli být autem o hodinu dříve (ovšem za předpokladu, že by to fábka zvládla a nezavařila). K závěrečnému výstupu na vrchol jsme mohli využít buď Italskou cestu „normálku“, nebo Slovinskou cestu (ferata). V tomto případě jsme neměli na výběr a volba byla jasně pro normálku. Několik sněhových polí jsme tentokrát zvládli bez většího zaváhání a po necelé hodince jsme si gratulovali k úspěšnému zdolání vrcholu. Bylo to takové pěkné symbolické zakončení Slovinského tripu Fast and ligh, protože jsme tam šli fakt celkem rychle a na lehko😉🤩👌 Zvýšená oblačnost nám nabídla skromnější vrcholová panoramata, ale i tak šlo o parádní zážitek.
Mangart je ten zamlžený vrchol v pravé horní části
Mangart ze sedla
Pohled do sedla
Část výstupové trasy italskou „normálkou“ s ocelovými lany
Vrchol Mangartu
Vrcholovka Mangart (2.677 m)
Po celkem svižném návratu k autu jsme dali poslední krátkou zastávku u jezera Lago del Predil a pak už jen několikahodinová cesta zpět domů.
Zakončení u jezera Predil
O doplňování energie v rámci výkonu a regeneraci se postaraly produkty Edgar Power, které jsme testovali. Power drink s mangovou příchutí nás hnal do kopců nahoru. Recovery drink naopak urychloval regeneraci po výkonu. Za mě skvělý parťák na podobné výlety !!
Edgar Power