V pořadí druhý zahraniční závod roku 2017 jsem měl ve svém kalendáři naplánovaný na měsíc srpen. Projížděním termínovek na zahraničních webech I-TRA a UTMB jsem zaměřil pozornost na Balkán, kde mě zaujaly hned dva závody, jeden v Bosně a jeden v Srbsku. Běh kolem Sarajeva mi z hlediska profilu a trasy připadal zajímavější, nicméně termínově to neklaplo a volba padla na Srbsko. Všemu nahrála i zajímavá cenová nabídka letenky, kterou jsem sehnal za 10 EUR z Bratislavy do srbského města Niš. Myšlenka spojení tripu po Balkáně s účastí v závodě oslovila i kamarádku Terezku, která se ke mně přidala, a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím společně.
Jadovnički ultramaraton nabídl hned několik variant závodů a kromě 66 km a 111 km stojí určitě za zmínku i varianta extreme MATE 44, kde na závodníky čekaly v kaňonu i zafixovaná lana. Já zvolil variantu 111 km a to z několika důvodů.
– Startovné nebylo drahé oproti jiným obdobným závodům ve světě.
– Na většině známějších ultra závodech nad 100 km vyžadují při registraci doložení absolvování obdobného závodu.
– Pro letošní rok byl tento závod ohodnocen 5 body pro kvalifikaci na profláklý UTMB (Ultra Trail Du Mont Blanc).
Byla to prostě ideální možnost vyzkoušet si něco delšího i s bonusem a za rozumnou cenu, tak proč to nezkusit 🙂 Terezka zvolila trasu 66 km, a jak se později ukázalo, tohle byla ta správná volba.
Prezentace a registrace závodníků včetně technického výkladu trati byla naplánovaná na páteční odpoledne v Domě kultury, kde jsme se potkali se skupinkou tří Čechů, kteří sem jezdí už více let a rozvíjí partnerské vztahy mezi městy Prijepolje a Prostějovem. Díky nim jsme byli zařazeni pod českou vlajkovou loď a mohli jsme si užívat privilegia, o kterých se nám ani nesnilo. Startovné jsme měli zdarma.
Start závodu byl naplánovaný na sobotní ráno v 6:00 hod od Monastery Mileševa, kde jsme měli domluvené ubytování na celý víkend. To se ukázalo jako skvělá volba, neboť nám odpadly starosti s dopravou na start a mohli jsme si v klidu pospat.
Hned od startu jsem se připojil k vedoucí skupince 5 závodníků a drželi jsme společný krok k první občerstvovací stanici na 11 km. Běželo se dobře, ačkoli jsem plánoval tempo kolem 7:30 na km, běželo se mnohem rychleji. Připadalo mi to, jak kdybychom chtěli ve stínu hor nahnat co nejvíce km před poledním sluncem na holých planinách. Vedoucí týpek měl na sobě jen triko, trenky a v ruce držel litrovou petláhev od coly s čistou vodou. V kontrastu s běžci oblečenými do kompresních úborů od profláklých outdoorových značek to vypadalo lehce úsměvně, nicméně vypracované lýtkové svaly napovídaly, že týpek tam není jenom do počtu. Na první občerstvovačce beru jen vodu, ono tam vlastně skoro nic jiného ani nebylo. V prvním větším stoupání se vedoucí skupinka roztrhala. Věděl jsem, že přede mnou jsou dva běžci, jeden v oranžovém dresu a týpek bez výbavy s nadupanými lýtky. Za mnou byl běžec v černém dresu s hůlkami, kterého jsem zprvu pokládal za favorita závodu. Druhá občerstvovačka byla až na 25 km a v cestě bylo jedno hodně prudké a náročné stoupání těžkým terénem, až mě to trochu překvapilo. Zpočátku se šlo jen vysokou trávou s maliním, ale závěr stojky byl téměř po čtyřech a trochu mně to připomnělo hangy na Lysou. Před sebou jsem naposled zahlédl oranžový dres, který musel někam zabloudit, neboť na 25 km mi bylo při pojídání banánu zapíjeného colou sděleno, že jsem zatím druhý a první borec je přede mnou asi 10-15 minut. To mě docela nakoplo a vyrazil jsem vzhůru k planinám.
První výškový point (1.500 m) byl zhruba na 33 km a planina konečně nabídla neskutečná panoramata. Nikoho jsme neviděl, ani před sebou, ani za mnou a osamocen jsem postupoval vysokou trávou a divokým terénem po hřebeni k dalšímu checkpointu, kde se měly dělit trasy 66 km a 111 km. Musím říci, že jsem nezažil tak dobře značený závod, jako tento. Ačkoli se v této části běželo mimo oficiální cesty, vše bylo zřetelně značené příslušnými barvami a pokud člověk aspoň trochu sledoval, nemohl se ztratit. Z vlastních zásob už jsem měl snědenou přesnídávku a několik sušených švestek. Pil jsme zodpovědně a docela dost. Myslím, že jsem doplňoval litr vody téměř na každé občerstvovací stanici. Před brutálním seběhem do nížin jsem do sebe loupl kolu s banánem. Brutálním seběhem myslím to, že nastalo pravé poledne a slunce o sobě dalo konečně vědět. Asfaltka, která po několika kilometrech mučivého klesání plynule přešla do šterkovité cesty, na radosti rozhodně nepřidala. Jestli jsem si myslel, že jen Transvulcania s jejím 20ti kilometrovým seběhem dokáže rozbrečet, tak tady jsem chtěl řvát. Sem tam prolítla i sprostá nadávka, to když jsem předbíhal nákladní auto se štěrkem v závoji dýmu, abych se mohl nadechnout, nebo když mě nějaký ten makadam švihl přes kotník. Další záchytný bod byl na 49 km. S úsměvem na tváři jsem s plnou pusou stačil zamumlat, že je to opravdu těžký závod, a v očích dobrovolníků bylo vidět, že to myslím smrtelně vážně.
Můj ambiciózní plán zněl tak, že prvních 50 km bych mohl dát do 6 hodin, maximálně do 6,5 hodin, a tu druhou část, zbylých 61 km za 8 hodin, v horším případně do 9 – 10 hodin. Plnění plánu vypadalo slibně, čas 5:30 a stále 2. místo naznačovaly lehce přepálený start a v mysli slibovaly i reálnou šanci na hezký výsledek a dokončení závodu pod 15 hodin. Jak jsem řekl na startu Terezce, očekávej mě v devět večer. To jsem ale netušil, co teprve přijde.
Od 50 km následovalo docela dlouhé stoupání a já si začal uvědomovat, že sil pomalu ale jistě ubývá. Mnohem častěji jsem sledoval hodinky a nehezky stoupající tempo na kilometr. Po necelých 5 km a hodině a půl od poslední občerstvovačky jsem neměl skoro žádnou vodu, a to jsem měl před sebou ještě dalších 9-10 km k checkpointu. Stromů a lesních porostů ubývalo, zato intenzita slunečních paprsků a teplota vzduchu nepříjemně vzrůstala. Ze dvou lahviček jsem se drobným usrkáváním snažil vydojit co možná nejvíce a osvěžit již docela vyschlý krk. Hlavou se honily všelijaké myšlenky. Za každou zatáčkou a při každém náznaku mírného klesání do sedla jsem snil o vyvěrajícím prameni, který by mě aspoň na chvíli zachránil. Možná prozíravost organizátorů, možná obava z neobvyklého horka, ale někde kolem 58 km jsme křížili cestu a pod stromem jsem našel to, co jsem tak usilovně hledal, koše s balenou pitnou vodou. Zvýšit tempo už nešlo ani po rovince, ačkoli podmínka pro indiánský běh byla přímo skvělá. Naopak v kopci jsem si připadal jak nějaký horolezec při výstupu na osmitisícovku. Pauzičky po několika minutách s rukama zapřenýma o kolena znamenaly rozdejchávání těžce ušlých metrů. Teď už jsem nepočítal kilometry, ale metry. Za sebou jsem měl pronásledovatele v černém úboru a z jednoho pěkného stinného místečka pod vzrostlým stromem jsem měl možnost spatřit, že on na rozdíl ode mě indiánský běh s hůlkami zvládá celkem v pohodě. Chvíli jsme poseděli u kamenné zítky, kde mi nabídl elektrolyty v iontovém nápoji. Bylo fajn ochutnat něco jiného, než vodu. Tady jsem si uvědomil druhou zásadní chybu v závodě. Absence iontů a minerálů si vyžádala svoji daň. Nevím, jestli to bylo nedostatečným překladem informací o zajištění občerstvovacích stanic, nebo něčím jiným, ale z nějakého důvodu jsem byl přesvědčen, že iontové nápoje k dispozici na checpointech budou. Místo toho jsem se potkal jen s vodou, colou a nějakým energy drinkem v plechu, což mi přišlo jako obdoba našeho žlutého shocku, a to jsem fakt pít nechtěl.
Na 64. km jsem se dostal po 9,5 hodinách. Od posledního checkpointu uplynuly neskutečné 4 hodiny a já jsem věděl, že tenhle závod už prostě nedám. Z euforie, kterou mi na chvíli obstaral šťavnatý meloun, jsem brzo vystřízlivěl a veškeré myšlenky směřovaly k nejvyššímu bodu závodu, kde byla jediná možnost hodit ručník do ringu a nechat se odvézt do cíle. Chvíli jsem si poležel, snědl asi 3 pořádné kusy melounu, něco vypil, ale na čivapi jsem chuť fakt neměl. Ještě 10 km na Katunič (1.700 m), snažili se mě povzbudit borci u jeepu, zatímco rozpalovali gril.
Po akademické půlhodince jsem zmobilizoval zbytek sil a vypotácel se na závěrečnou část srbského peklíčka. Profil už nebyl tak náročný, jako předchozí výstup, pofukoval slabý vítr a černé mraky na obzoru slibovali očekávaný déšť, který měl dle předpovědi zchladit rozpálené vrcholky hor.
Byl jsem rád, že jsem šel. Přestávky jsem zkoušel dávat po 500 m, což jsem docela rychle zkrátil na třistametrové úseky. Jelikož jsem neměl sílu ani fotit, zkusil jsem aspoň naslouchat svému tělu a analyzovat pro mě zatím neznámé/nepoznané stavy. Myšlenky na sedřený kotník z Ádru jsem dokázal eliminovat už na startu, záda a bedra o sobě dávaly vědět v průběhu celého závodu, žaludek začal vysílat neznámé signály po melounu a v uších mi zněla cizokrajná písnička. Byl to takový opak zalehlých uší, díky kterému jsem svoji samomluvu slyšel úplně jinak. Asi po dvou hodinách chůze a ležení v trávě šel všechen meloun ven. Do „mého cíle“ chybělo asi 5 kilometrů a mým jediným esem v rukávu byl záchranný gel. Kdy jindy vyzkoušet účinnost, než právě teď. Z třistametrových úseků se rázem staly kilometrové a motání v trávě plynule přešlo v chůzi s příjemným tempem. A když už mě míjel svozový jeep a posádka hlásila 2 km k checkpointu, bylo mi hned do zpěvu. Na Katunič jsem došel po necelých 13 hodinách. Marco už mě očekával a úsměv na jeho tváři naznačoval asi stejné pocity, jaké jsem v tu chvíli měl já.
Polévka, dextrosa, cola a odpočinek mě zas postavily na nohy. Společně jsme pak očekávali další závodníky, kteří se rozhodli ukončit závod stejně jako já. Se západem slunce padla mlha a přišel nepříjemný chlad s občasným deštěm. Rescue team čekající na zbylé závodníky se ohříval u vatry a já se ještě nějakou tu hodinu choulil ve vyhřátém autě. Byl jsem trochu rád, že už nemusím do chladné noci s čelovkou na hlavě, a obdivuji hrstku statečných, kteří posilněni teplým vývarem opouštěli v temné mlze Katunič a pokračovali dál v závodě. Na druhou stranu mě to mrzelo. Byl to můj první nedokončený závod, který mě ovšem v mnoha věcech naučil. A kdo že byl nakonec vítězem v novém rekordu trati? No přece týpek s petkou od coly. Noční offroad jeepem do cíle trval téměř dvě hodiny a přebíhající vlk přes cestu mi naposled připomněl divokou krajinu Jadovníku.
Jak už jsem to jednou popsal na sociálních sítích. Nikdy jsem nebojoval v závodě tak těžce jako tady. Podmínky byly náročné, hlavně kvůli abnormálně teplému počasí a náročnému terénu mimo zpevněné cesty. Nebyl to můj den a nebyl jsem v dobré pohodě. Trochu jsem bojoval se svým tělem a udělal jsem spoustu chyb. Balkánský trip a stopování do místa závodu společně s místní stravou taky rozhodně nepřidaly. Tenhle závod mě doslova zničil, ale ačkoli mi hodně vzal, taky mi hodně dal a v mnoha věcech mě posunul dál. Určitě se jednou vrátím, ale jestli na stejnou trasu, tak to zatím nevím 🙂
Klokan