Krásný závod, kde jsem nechal úplně vše. V podstatě stíhačka prvních 8 běžců a svižné závodní tempo od samého začátku. Na bednu to ale nestačilo a byla z toho brambora. Břepu jsem popsal očima běžce.
Do místa závodu vyrážím až v sobotu brzo ráno. Už dlouho jsem nevstával před šestou hodinou ranní. Start je v osm a musím stihnout ještě poctivou snídani a kafe. Březiny jsou kousek a autem to mám do půl hodiny, včetně objížďky přes Odranec. Asi hodinu před startem už je na místě pěkně živo. Pořadatelé ladí aparaturu a běžci se registrují v místní škole. Registruji se také. Na informační tabuli a v plánku trasy studuji lokalizaci tří občerstvovacích stanic. Svůj plán s optimistickou variantou dosažených mezičasů jsem si napsal na kus papíru již včera. Konečně přijíždí i kamarád Tomáš a dává mi ještě dva gely včetně energetické tyčinky navíc. Zapomněl jsem si doplnit zásoby. Ani nejsem nervózní, ačkoli jsem od rána stihl už dvě návštěvy toalet. Pořadatelé závodu odpočítávají poslední vteřiny, vybíháme. První úsek je silniční a startovní pole se rychle trhá. Na čele závodu vidím loňského vítěze Radka Tomana a kousek před sebou i Milana Beneše, se kterým jsem se už jednou na závodě potkal. Bylo to také na Vysočině, ale tehdy na závodě VyKing. Znám jejich časy z minulých ročníků a chtěl bych se jich držet. Tempo je ale rychlé a čelní skupinka se mi rychle ztrácí z dohledu. Nechci přepálit začátek a držím tempo aspoň s panem Ožanou, ostříleným běžcem z mého rodného města. V prvním ostřejším stoupání na Lucký vrch jdu před něj a dobíhám neznámého vojína svlečeného do půl těla. Na sluníčku začíná být teplo, ale pro mě nic hrozného. Teplo mám od výletu na Zéland rád. Běžíme spolu asi 10 km. Prohodíme jen pár slov a každý se soustředíme na svůj běh. Vůbec nevím, jak daleko je čelní skupinka. Mým cílem je držet si své tempo, dobíhat a postupně předbíhat ty přede mnou. K první občerstvovací stanici (16 km) dobíhám za 1h 20min. Asi o 10 min dřív, než jsem měl v plánu. Řeším razítko do závodní kartičky, doplnění vody v lahvičce, beru kousek melounu a kelímek s iontovým nápojem. Zbytečně se nezdržuji a rychle běžím dál směrem na Čachnov. Tenhle úsek neznám, ale před sebou vidím běžce v profi běžeckém dresu a kompresních podkolenkách. Motivace veliká. Další hon začíná. Asi na 21 km přechází příjemná lesní cesta v nově vybudovanou asfaltku, táhnoucí se až na zámek Karlštejn. Připadá mi to jak dálnice. V posledním stoupání před Karlštejnem konečně dobíhám borce v pěkném dresu, který mi zas utíká v seběhu ke Zkamenělému zámku. Vzájemně se naháníme až na Čtyři Palice, kde je druhá občerstvovací stanice. Zrychluji a v posledních 200 m si dělám trochu náskok. Beru jen razítko, meloun a trochu vody. Právě tady je možnost rychle utéct pronásledovateli. Z Palic to hrnu po kamenech lesní cestou dolů na asfaltovou spojovačku do Křižánek. V nohách mám 30 km a do konce závodu chybí ještě 20. Právě tady měl začít můj závod, ta pěkná pasáž přes Devět skal, Malinskou a Drátník, na Sněžné a Buchťák, na kterou jsem se tak těšil. Závod ale začal dřív, v podstatě hned po startu, kdy jsem rozjel svoji stíhací jízdu za čelní skupinkou závodu. Přesně podle mého očekávání, kde jinde než na rozpálené asfaltce v Křižánkách, přichází první menší krize a zpomalení do té doby překvapivě svižného tempa. Dávám si první gel a držím se svého stravovacího plánu. Před sebou mám dalšího závodníka, tentokrát s dlouhými vlasy a červeným batůžkem. Gel zabírá. Dobíhám ho někde kolem Bílé skály a rychlou chůzí mu utíkám v závěrečném kamenitém stoupání na Devět skal. Cítím se dobře, ten gel mě musel fakt nakopnout. Z Devítek si držím nastavené tempo až na Malinskou. Krom několika skupinek turistů ale nevidím žádného běžce přede mnou, ani za mnou. Seběh z Malinské bolí. Tenhle úsek po červené znám moc dobře, ale nikdy jsem ho nesbíhal. Vždy jsem to chodil jen nahoru, ať už tréninkově, nebo třeba v závodě VyKing. Poslední občerstvovačka s razítkem je na rozcestí mezi Malinskou a Dráteníkem. A tady ho konečně potkávám. Závodník M.B., se kterým jsem chtěl držet krok od začátku a který mi utekl hned v prvním kopci na Telecí. Hodinky ukazují 39 km, čas 3:22. To bude ještě boj. Beru meloun, vodu do jedné lahvičky a ionťák do druhé, piju kelímek Coly a po dvaceti metrech se vracím ještě pro trochu soli. Co kdyby náhodou. M.B. mi mezitím mizí v dáli, ale pořád ho mám na dohled. Teď mi už nesmí utéct, říkám si a myšlenky v hlavě se obrací k závěrečným dvěma stoupáním v závodě. Kopec z Blatin do Sněžného je obzvláště nepříjemný a mám z něj trochu obavy. Na Blatinách si dávám druhý gel, zapíjím vodou a snažím se docvaknout závodníka s číslem 76 několik desítek metrů přede mnou. Ale nejde to. Kopec do Sněžného je těžkým soupeřem a nutí mě přejít do chůze. Předcházím aspoň dva cyklisty a v samoobslužné poslední stanici, kousek před vrcholkem travnatého stoupáku, splachuji žízeň i obličej kelímkem ledové vody. M.B. se mi zas ztrácí a vidím ho před sebou až za Sněžným před posledním výstupem na Buchtův kopec. Vypadá dobře, ačkoli dost často přechází z běhu do chůze a naopak. Postupně stahuji nějaké metry, ale pořád je kus napřed. Je dobrej. Když už vidím budovu radaru, trochu rezignuji. V kopci jsem ho nedal a teď, v závěrečném seběhu, už mi zřejmě uteče. Ale ten gel mě asi zas nakopl a co se nepovedlo ve stoupání se daří vzápětí. Držím stabilní rychlé tempo pod 5 min/km a jdu před něj. Nohy hoří a já se těším na závěrečný brod. Těch posledních 5 km je nekonečných a přemýšlím, jestli to vydržím. Musím, asi běžím o bednu, a to mě žene dopředu. Šlapky na nohou hoří stále víc, ale řeku pořád nevidím. Padesát kilometrů se blíží, už jen pár stovek metrů. Vidím řeku a konečně vidím i brod. Radostně skáču do vody a cítím úlevu. Malý převlečený vodník na druhé straně břehu mi jako odměnu nabízí podezřelé panáky zelené. Celkem dobrý vtípek, ale to by byla moje smrt. Za zády cítím pronásledovatele s číslem 76 a očima hledám tu velikou nafukovací startovní bránu, teď už ale cílovou. Slyším mikrofon a povzbuzující lidi. Zdravím loňského vítěze, který už je bez bot a s pivem v ruce, a pohodovým tempem dobíhám do cíle. Ačkoli jsem ekonom, špatně jsem to během závodu spočítal a bedna to nakonec nebyla. Brambora se ale také počítá a hlavně ten parádní pocit z celého závodu. S časem jsem spokojen, i s mým tělem, které dostalo pořádně zabrat. Pivečko, gulášová polévka, klobáska, koblihy a skvělá pozávodní atmosféra ještě vylepšily již tak parádní a fajnový den. Gratulace vítězům a všem závodníkům a obrovské poděkování za skvělý závod pořadatelům! tohle byla Břepa 2018.
Předstartovní meeting
Před druhou občerstvovací stanicí na 4 Palicích.
Cílová rovinka
Celkové 4. místo s časem 4:26