UTMB week je asi nejznámější a největší akcí v oblasti horského běhu. Mnozí označují tento poslední srpnový týden za svátek trailrunningu a možná i za takové pomyslné mistrovství světa, kde se každoročně setkávají nejlepší běžci. Tahle akce je kromě profesionálů i cílem mnoha hobby běžců z celého světa.
Mě osobně vždy nejvíce fascinovala trasa CCC s parametry 100 km a 6.000 metrů převýšení. Start je z italské strany masivu Mont Blanc, z městečka Courmayer. Z Itálie se pokračuje přes Švýcarsko zpět do Francie. První půlka je náročná zejména převýšením a velkou částí trasy v nadmořské výšce nad 2.000 metrů. Hned první kopec ze startu má parametry +1.400 metrů a závodníci se dostanou do výšky 2.600 metrů nad mořem. Profil je úžasný a fascinující. Masiv Mont Blancu se obíhá proti směru hodinových ručiček. Většina 100 km závodů se startuje někdy kolem půlnoci, nebo brzy ráno. Tady se startuje v 9 hod dopoledne a cíl za světla stihnou jen ti nejlepší elitní běžci. Pro většinu hobíků je v tomto případě cíl v nočních, případně až ranních/dopoledních hodinách další den. Žádná jiná trasa mě nenadchla tak, jako právě varianta CCC, označována za malého bratříčka hlavního závodu UTMB na 100 mil kolem celého masivu, resp. z Chamonix přes Itálii, Švýcarsko zpět do Chamonix. Na UTMB aktuálně nemám ambice a nepředpokládám, že bych někdy i nějaké měl:)
Dostat se na start není jednoduché a je to taková dlouhodobá anabáze v podobě nutné účasti na oficiálních akcích pořádaných pod značkou UTMB, účasti na indexových závodech UTMB a v neposlední řadě štěstí v losovačce. Mně se to na 3. pokus povedlo a v lednu mě pro rok 2024 vylosovali. Na přípravu jsem měl dostatek času. S ohledem na „céčka“ jsem si naplánoval i zbytek své závodní termínovky. Po 2 měsíční zimní pauze jsem začal zlehka budovat zpět nějaký základ, ze kterého by se dalo vycházet pro specifičtější tréninky. V zimě jsem navíc začal plavat, což se ukázalo jako super věc v rámci kompenzace a variability tréninků. První větší test byla naše již tradiční dubnová Hořická šestihodinovka, kde jsem namotal 12 kol s parametry 52 km a 3.150 m. Druhým závodem bylo červnové MČR v ultra sky – Lysohorský Ultra Trail s parametry 67 km a 4.100 m. Beskydské kopce byly pro přípravu z mého pohledu nejlepší, pokud se člověk nedokázal podívat někam za hranice. Kopce jsou technicky náročné, prudké a dá se na nich pěkně připravit a také zocelit. I proto jsem si asi 3 týdny před závodem naplánoval s rodinou ještě jeden výlet do Beskyd a zařadil jeden specifický trénink v nočních hodinách, po celém dni stráveným na slunci. Dnes nevím, jestli právě tenhle výběh mě zdravotně sundal nebo co bylo tím hlavním důvodem, jakým směrem šla závěrečná fáze přípravy. Po Beskydech jsem v podstatě 10 dní neběhal a zdravotně jsem na tom nebyl vůbec dobře. Přišel kašel, který jsem už jednou v době covidové měl. Po 5 dnech jsem se přiklonil k přeléčení antibiotiky v následujících pěti dnech. Bez nějakého výrazného zlepšení. K tomu se přidaly ještě záda a místo ladění formy na finální závod jsem ladil tak akorát hlavu na to, abych se dostal na start a pokud to půjde, tak i do cíle. Týden před odjezdem jsem zkusil 2 lehoučké výklusy a přidal 2 jízdy na kole do práce. Mým parťákem byl Michal Vašíček, který zajistil i pojízdný domek. Ubytko nemělo cenu řešit, protože by to naše kapsy zřejmě nedaly. Termín odjezdu jsme řešili jen několik týdnů před akcí.
Do Chamonix jsme vyrazili v úterý večer. Po minimálním spánku jsme si dali aspoň aklimatizační trasu s výhledy na Mont Blanc. Okruh ze sedla Col des Montets jsem již znal a věděl, že určitě nezklame. Michal si to protáhl až k jezerům Lac Blanc trochu víc nahoru. Spaní nám vyšlo na parádním parkovišti La Planet, kde jsme dříve už několikrát kempovali s Terez. Odpoledne jsem měl v Chamonix registraci a vyzvednutí startovního čísla. Vše proběhlo celkem v klidu, až na tu zasekanou dopravu a tisíce lidí, kteří přijeli do Chamonix za stejným cílem jako já. Jen zběžně jsme nakoukli na UTMB Village plnou stánků outdoorových a běžeckých značek a rychle zmizeli zpět mimo davy lidí do pojízdného domečku dospat probdělou předchozí noc.
Čtvrtek byl nudný. Den před závodem je vždycky nudný. Člověk se snaží být v klidu, nic nedělat a pokud to jde, tak co nejvíce odpočívat. Přejeli jsme na parkoviště v Le Tour, které díky nadmořské výšce 1.500 m slibovalo super místo na relax a zewl. Nakonec jsme tady zůstali i přes noc. Michal si naplánoval větší výběh do okolních hor a k ledovci. Já se válel v autě, chystal si povinnou výbavu, načítal trasu závodu a zafandil nejrychlejším běžcům na trase OCC, kteří probíhali okolo. SMSkou přišla zpráva, že s ohledem na horké počasí máme aktivovanou povinnou výbavu „Hot Kit“, což znamenalo oproti povinné výbavě navíc obsah lahví pro 2l pití, sluneční brýle a krém. Celkově byla povinná výbava dost brutální a běžecký batůžek měl několik kilo. Pro představu, měl jsem sbalenou nepromokavou bundu s vodním sloupcem 10.000+, nepromokavé kalhoty, náhradní triko, druhou vrstvu v podobě trika s dlouhým rukávem, čepici, nepromokavé rukavice, 2 čelovky, náhradní baterky, hole, malou powerbanku, nějaké gely, tyčinky, magnesium, pití 1l full, 2 další lahvičky prázdné, kelímek, lékárničku, termofolii, mobil, brýle.
Budíček v 5:30 a hned jsme vyrazili směr Chamonix na oficiální svoz. Po šesté hodině jsem se rozloučil s Michalem a nasedl do autobusu, který nás převezl tunelem pod Mont Blancem na italskou stranu masivu do městečka Courmayeur. Do startu v tu chvíli zbývalo něco kolem 2 hodin a já měl dostatek času na snídani a obhlédnutí místa startu. Jak už to většinou bývá, s blížícím se startem přichází i předstartovní nervozita a potřeba vyhledání záchodu. Všude fronty a tak jsem to pojal po svém a zašel do jednoho hotelu na recepci s prosbou, které bylo s úsměvem vyhověno. Dopřál jsem si luxus. Ale teď už k samotnému závodu.
Courmayeur – Tete De La Tronche – Refuge Bertone (úsek 13,7 km, celkem 13,7 km)
Start byl 9:00 a já byl připraven hned v první vlně za elitou, společně s dalšími 500 závodníky. Začal jsem z volna a nikam se nehnal. První úsek šel rovnou do kopce a jakmile přešla cesta v úzkou pěšinku, udělal se špunt a šlo se ve vláčku v pohodovém tempu. V průběhu stoupání jsem si stihl dát i kousek tyčinky a trochu mlsu od expres menu, které se mi osvědčilo na Stubai. Na vrcholu Tete De La Tronche jsem byl přesně podle plánu po cca 1h 50 minut. Následoval dechberoucí seběh k první občerstvovací stanici Refuge de Bertone (2h 10 min) a já si užíval luxusní panoramata italské strany masivu Mont Blanc. Doplnil jsem vodu, snědl několik kousků melounu a pokračoval dál.
Refuge Bertone – Arnouvaz (úsek 13 km, celkem 27 km)
Následoval v podstatě běhatelný úsek v nadmořské výšce kolem 2 tis. metrů a po krásných zpevněných cestách. Tady jsem si sliboval pohodový běh, ale zvlněný terén mě dost často nutil k přechodům do chůze a byl z toho spíše indiánský běh. V jednu chvíli jsme se potkali 3 češi, prohodili jsme pár slov a postupně se zase rozešli. Utekli mi 🙂 Tímto zdravím Václava. Bylo poledne a slunce do nás pralo v plné síle. Poslal jsem tam první gel. U horské chaty Refuge Bonatti jsem si dopřál studenou vodu a namočil čapku, aby alespoň chvíli chladila. Tempo bylo trochu pomalejší, než jsem chtěl a pomalu jsem začal vyhlížet občerstvovací stanici C2. Tahle část úseku je z mého pohledu asi úplně nejkrásnější. Výhledy na divoké a ostré štíty hor, na ledovce, na Mont Blanc, absolutně brutální Grandes Jorasses, jeden z nejslavnějších alpských vrcholů, ležící na východě masivu Mont Blanc. Měli jsme krásné počasí, sice horké, ale mohli jsme si užívat tu krásu hor kolem nás. Do Arnouvaz jsem seběhl po čtyřech hodinách, v jednu hodinu odpoledne. Polední horko mi dávalo pěkně zabrat. Záda mě bolela od začátku a kašel byl v intervalech po několika minutách. Vzal jsem si meloun, pomelo, colu a dokonce i vývar, se kterým jsem počítal až později, ale byl jsem za něj docela rád.
Arnouvaz – Grand Col Ferret – La Fouly (úsek 14,3 km, celkem 41 km)
Mázl jsem si opalovací krém a vyrazil vstříc dalšímu kopci, na který jsem se těšil a který byl již několik let takovým mým symbolem trasy CCC, vyhlášený Grand Col Ferret. Mé nadšení bohužel odešlo dříve, než přišlo. Chvíli po odchodu z Arnouvaz jsem si uvědomil, že jsem možná udělal dvě strategické chyby. Nezchladil jsem hlavu ve vodě ani nenamočil čapku a nevzal jsem si čistou vodu, kterou bych si případně mohl polít tu nenamočenou čapku. Horko, nadmořská výška nad 2 tis. metrů a stoupání k vrcholu mě celkem sundalo. V půlce kopce jsem dal druhý gel, ale tempo bylo pomalé. Strašně jsem se těšil na tuhle část. Ty tréninky na Hořicích, na Lysé apod. Vždy jsem měl v hlavě právě Grand Col Ferret, až ho jednou půjdu. Nyní jsem jen čekal, kdy se konečně za horizontem objeví ten symbolický červený kulatý stan. Přešel jsem vrcholovou kontrolu (31.km), naposled se otočil a podíval do italského údolí, na Grandes Jorasses. Poté už následoval dlouhý pozvolný seběh do údolí ve švýcarské části trasy. U chaty La Peule jsem využil korýtka s pitnou vodou a doplnil náhradní isotonic drink. Nebyl jsem v optimálním stavu, začal jsem ztrácet tempo i pozice. Tady jsem měl pohodově sbíhat a místo toho jsem přemýšlel, jestli to vůbec dotáhnu do cíle. Na třetí občerstvovačku v La Fouly jsem došel někdy po třetí hodině odpoledne. Chvíli jsem si sedl, snědl svou klasiku (meloun, pomelo, vývar a colu), zkusil jsem i oficiální drink Näak, který moc nechutnal. Přišla krize.
La Fouly – Champex-Lac (úsek 13,8 km, celkem 55 km)
Jou, byl jsem celkem prošitý a těšil jsem se do Champex-Lac. Postupně jsme stále sbíhali až do vesničky Praz de Fort. Překvapilo mě, že bylo cestou i spousta korýtek s pitnou vodou, kde jsem se mohl napít, případně doplnit lahvičky, namočit čapku a opláchnout obličej. V tom hicu to byla záchrana. V dálce v protějším kopci už bylo vidět několik větších budov Champex-Lac, ležící ve francouzsky mluvícím švýcarském kantonu Valais, části obce Orsières. Stoupání štíplo, ale šlo se krásným lesním trailem. Mým skromným plánem bylo dosažení C4 do páté hodiny odpolední, po osmi hodinách závodu. Došel jsem o půl hodiny později. Chvíli jsem se motal ve stanu a nevěděl, co vlastně chci. Vývar jsem nenašel, na teplé jídlo jsem vůbec neměl chuť, ačkoli vypadalo lákavě. Sýry a salámy jsem také odmítl. Vzal jsem si svou klasiku (meloun, pomelo a colu, trochu tyčinky Näak). Po zmateném obcházení a střídavém sezení jsem vyšel před stan a hledal místo, kde si můžou závodníci lehnout. Měl tu být sleeping stan, ale ještě byl zamčený. Zřejmě se nepočítalo s tím, že by našel využití v tuto hodinu. Bude připraven pro pomalejší závodníky, kteří se sem dostanou až v nočních hodinách. Pak jsem ale našel druhý, který byl připojen z druhé strany hlavního stanu s občerstvením a nějak záhadně jsem se dostal dovnitř. Byl jsem tam sám, lehl si na připravené matrace s dekami a chvíli ležel. Michalovi (support) jsem poslal fotku se zprávou, že mám krizi, ležím a že je mi konečně fajn. Napsal jsem i Terez, že jsem celkem prošitej, ale jí jsem fotku radši neposlal 🙂 Bylo to strašně příjemný ležet, záda povolily, tělo se srovnalo, já se trochu vypotil a zklidnil. Sundal jsem mokré a prosolené tričko a převlékl si nové. Dojedl jsem Mls od express menu, přečetl zprávu od Michala a rozhodl se pokračovat dál. Michal ví, co má psát. Nakoplo mě to a vyšel jsem vstříc podvečerní a noční části závodu.
Champex-Lac – La Giete – Trient (úsek 16,7 km, celkem 71 km)
Z Champex-Lac jsem nevyběhl, ale vyšel. Ikonickou cestu podél břehu jezera Lac de Champex jsem neběžel, ale šel. Bylo mi fajn a bylo příjemné slyšet české povzbuzování od přihlížejících lidí a několika Čechů. V následném mírném a pozvolném seběhu jsem se pomalu rozběhl i já. Šlo to, všechno bylo najednou jiné, kilometry pomalu ubíhaly a závod se pomalu překlápěl do své poslední třetiny. Na tuhle závěrečnou část jsem se zkoušel připravit před 3 týdny v Beskydech, kdy jsem šel Lysou – Smrk – Lysou. Nyní mě čekaly tři podobné kopce, ale také i Michal na občerstvovací stanici C5 v Trientu. Šel jsem si to své, do kopce svižnou chůzí, rovinky a seběhy jsem běžel. V sedle Col de la Forclaz nad Trientem jsem vytáhl čelovku a seběhl do Trientu. Ve spleti světýlek jsem spatřil Michala, který měl již připravené místo s křeslem. Já si sedl a on začal makat. Doplnil mi Power drink a isotonic drink od Edgaru, donesl nějaké jídlo a vývar. Chvíli jsem poseděl a vyrazil zpět do tmy. I tady mi Michal hodně pomohl.
Trient – Les Tseppes – Vallorcine (úsek 12 km, celkem 83 km)
Stojka z Trientu štípla, ale dal jsem ji bez zastavení. Tady pomohly ty Hořice a Beskydy. Nyní byla situace opačná a já začal postupně předbíhat a umazávat propad z druhé třetiny závodu. Bylo příjemné, možná úplně to nejlepší počasí na noční běh, které jsem si mohl přát. Čelovka z dekáče mě vedla trailem a já se pomalu, ale jistě přibližoval cíli. Seběh do Vallorcine jsem si užil. Věděl jsem, že už mě čeká jen jedno táhlé stoupání.
Vallorcine – La Flegere – Chamonix (úsek 18,6 km, celkem 101,6 km)
Trasu z Vallorice na La Flegere jsem moc dobře znal. Některé úseky jsem měl proběhané v obou směrech několikrát a celý stejný úsek jsem šel také minulý rok v závodě Marathon du Mont Blanc. Nikdy jsem to ale nešel v noci. Svižnou chůzí jsem pokračoval do sedla Col des Montets, kde jsem ještě jednou potkal Michala, který už byl na cestě do Chamonix. V prudších stoupáních jsem opět začal předcházet pomalejší závodníky. Posouval jsem se dopředu a věděl jsem, že to dám. Na La Flegere už jsem se moc nezastavoval. Dal jsem si jen colu, naposledy schoval hůlky do toulecu a mazal dál. Na finální seběh do Chamonix jsem se těšil a náramně si ho užil. V mých očích jsem jel bomby (7 km za 44 minut:)). Snad poprvé se mi stalo, že v tak finální části závodu mě nic nelimitovalo (svaly, křeče, únava). Mohl jsem běžet a pustit to dolů v podstatě na plno. Předbíhal jsem pomalejší závodníky. Chalet De La Floria – malá kavárnička někde v půlce seběhu, byla bohužel už zavřená. To bych tady musel být o pár hodin dřív. Pak už jen smontované schody přes silnici, most a kilometr dlouhá rovina podél řeky do centra Chamonix, několik zatáček centrem města a finální cílová rovinka na náměstí du Triangle před kostelem Église Saint-Michel. Neuvěřitelný zážitek a splněný sen. Tohle byly Céčka!!
A co závěrem? Velké díky Michalovi za support a parádní výlet. Velké díky celé mé rodině, že můžu 🙂 Na poli ultra (100 a více) mám už splněno, ambice na delší závody nemám. Do Alp se určitě ještě na nějaký trailový závod podívám, ale můj fokus bude směřovat pravděpodobně trochu jiným směrem. Grizzlyman volá. Ale těch plánovaných 16 hodin v hlavě pořád zůstalo, protože jak by řekl letošní vítěz Hayden HAWKS, „if I will be healthy I am capable to do CCC under 16 hours“ :))
Ještě něco k výbavě a zlehka popíšu, v čem jsem to šel.
- Šortky, nepromokavé kalhoty, lehoučkou větrovku a 2 náhradní trička mám z dekáče. Šortky jsou na tělo a mají super pás, do kterého se dají dát nějaké potřebné věci (kapesníky, magnesium, gel, tyčinka, cokoli, co chcete mít po ruce). Mám i stejné legíny s pásem, které jsem si do batohu nakonec nevzal, ačkoli byly součástí povinné výbavy. Trailovou lehkou šustku mám od svého prvního výletu do Chamonix v roce 2016, beru ji všude, za mě TOP a pořád ok.
- Podkolenky kompresní Royal Bay, na delší závody beru vždy.
- Kompresní triko Under Armour mám už asi 8 let a beru ho v podstatě na každý delší závod. Měl bych ho už vyměnit, ale pořád je cool. Měl jsem ho už na Transvulcanii v roce 2017 a na prvních závodech v roce 2016. Nechápu, že ho pořád mám 🙂
- Kšiltku Salomon a je moc fajn.
- Nepromokavou bundu Ferrino, ale je spíše na skialpy. Dost drahá záležitost a tehdy jsem kupoval v nějaké akci.
- Čepici jsem našel nějakou soft z lídlu a nepromokavé rukavky – vzorek jsem sehnal několik dní před startem od značky Karpos.
- Boty jedině Slab Genessis od Salomonu, nemám vyzkoušené nic jiného, ale s tímto modelem jsem naprosto spokojen a osvědčil se mi jak v Beskydech na technicky náročných a kamenitých trailech, tak i tady v Chamonix minulý rok na Maratonu du Mont Blanc.
- Batoh Salomon Adv 12l a k tomu toulec na hůlky. Naprostá pecka.
- Čelovka z dekáče, model, který se již několik let neprodává. Má asi 900LM a svítí líp, než profláklá trailová čelovka od Silvy (tu jsem měl jako náhradní)
- Power banka z Alzy, tu nejmenší a nejlehčí, 5000 mAh.
- Hůlky carbon, skládací, od Salomonu, ale Leki jsou lepší, bohužel byly 2x dražší a moje staré Leki se rozbily před Lysohorským ultratrailem.
Jídlo a pití
- Mls od Expres Menu – lepší než jakákoliv jiná kapsička 🙂
- Powergely EDGAR
- Isotonic drink EDGAR – ideální během horkého dne na doplňování iontů
- Powerdrink EDGAR – ideální ve druhé půlce závodu
- Magnesium EDGAR
Odkaz na oficiální výsledek s checkpointy https://live.utmb.world/utmb/2024/runners/4644