Report, Závody

Royal Ultra Sky Marathon

Jak by řekl klasik, Královské Paradiso. I takto lze pojmenovat onen závod v italských horách. Pod hlavičkou SWS je zařazen do světové série skyrunningových závodů (ještě minulý rok spadalo do kategorie extreme, spolu s dalšími závody jako Trofeo Kima, Glencoe Skyline a Tromso Skyrace). A proč vlastně extreme? Na trase 55 km nastoupáte přes 4.100 výškových metrů a sbíháte asi 4.500 m. Během závodu musíte projít celkem 7 sedel, z toho 2 sedla jsou v nadmořské výšce 3.000 m. V obou nejvyšších pasážích jsou zároveň sněhová pole a pro letošní rok byly z důvodu sněhových podmínek zařazeny do povinné výbavy i mačky. Počet účastníků je oproti jiným závodům omezen na 300 a časový limit na celou trasu je 13 hodin a 30 minut. Závod se běžel po dvou letech, minulý rok byla na programu právě Kima.

Profil závodní trasy Royal Ultra Sky Marathonu.

Ambice byly vysoké, ale nebyly nereálné. V prvé řadě jsem chtěl dokončit, protože člověk netrénuje na to, aby to po několika kilometrech v trochu ostřejším terénu zabalil a se sklopeným ocasem vyklidil bitevní pole. Chtěl jsem to dát pod 9 hodin a věřil jsem, že pokud vyjde počasí a nebudou bouřky, tak to klapne.

Předzávodní tradiční rituál a připravená hromádka.

Jelikož byl start v místě A a cíl v místě B, využil jsem organizovaného svozu závodníků v brzkých ranních hodinách. Budíček ve 3:50 mi připomněl, že dovolená právě skončila. Ve 4:25 jsme s početnou skupinkou ultrarunnerů již čekali u sportovního centra na svoz. Poznávám i několik známých tváří Top běžců. Mezi nimi například Hillary Allen, která se po dvouleté pauze opět vrací ke skyrunningu. Svůj poslední “extrémní závod” v norském Tromsu málem zaplatila vlastním životem, když nešťastně spadla ze skály v exponovaném terénu. Jsem rád, že ji vidím opět v běžeckém a se startovním číslem na drese. Snídám housku se sýrem a koukám na Terez, která neváhala vstát se mnou a doprovodila mě sem. Přijíždí první kolona osobních dodávek. Předávám předplacený lístek a nasedám spolu s dalšími 6 běžci do dodávky. Cesta trvá necelou hodinu a jsem rád, že nemusím řídit v exponovaných serpentinách po úzké silnici až k přehradě a jezeru Lago Teleccio, kde je start. Tma pomalu ustoupila a kolem přehrady vykouzlila dominantní štíty hor. Beru kafe, šálek čaje a přistupuji ke kontrole povinné výbavy. Mám vše. Další v pořadí je toika. Ha, předstartovní nervozita přece jenom přišla, ale nic hrozného to nebylo. Vidím další Top běžce, mezi nimi například Ruy Ueda, André Jonnson, Ragna Debats nebo Pere Aurell. Něco málo po půl sedmé je odstartováno. První stovky metrů po přehradě nabízí možnost propracovat se startovním polem trochu víc dopředu. Při nástupu do terénu se řadím za Hillary Allen a snažím se s ní držet krok. Daří se a pozici držím i v prvním ostrém stoupání k sedlu. Když zrovna nesleduji kamenitý terén, sleduji Hillary a učím se, jak postupovat startovním polem i v extrémně úzkém a strmém terénu. Tepovka je vysoko, ale není taková, že bych měl umřít. Objevují se 2 další ženy a podle dresů a tempa to vypadá na profesionální stroje. Zhruba v půlce prvního stoupání jdu před Hillary a kousek pod sedlem, kde musíme nasadit mačky, ji vidím naposled. Strojovým,ale znatelně pomalejším tempem vybouchám sněžný úsek do sedla Colle del Becchi a zahajuji první sestup. I když mám pořád mačky s ostrými hroty, jedu po sněhu dolů jako kdybych mačky neměl. První sněhovou pasáž vystřídaly skalnaté balvany a vzhledem k dalšímu sněhovému poli za nimi musely mačky zůstat na botách. Člověk by neřekl, jak blbě a neobratně lze překonat skalnaté balvany s ostrým železem na noze. Trochu mě to zbrzdilo ale o to rychlejší byl následný sjezd druhým sněhovým žlabem, kde bylo natažené i fixní lano. To jsem, s absencí rukavic na rukou (byly v batohu), radši nevyužil. Místo toho jsem buď jel nebo ležel. Adrenalin stoupal a dechová frekvence dosahovala vyšší frekvence, než na samotném startu. Při sundávání přetočených maček jsem zahlédl japonskou závodnici Takamura Takako, která vypadala trochu zaskočeně. Zavěsil jsem se za ni a při strohém pozdravení „hi“, na které jsem bohužel nedostal odpověď, ji ladně předbíhám. To jsem ještě netušil, že o chvíli později mě ve stoupání přejede jak parní stroj a já ji uvidím až v cíli o 8 hodin později. Startovní pole se roztrhalo a já si držel pozici ve skupince asi 5 běžců, kteří se navzájem postupně dobíhali a předbíhali. Takto jsme postupovali kolem Bivio Alpe Foges ke druhému nejvyššímu sedlu Colle della Porta. Ze sedla nás čekalo opět sněhové pole, tentokrát už to šlo ale i bez maček.

Někde v 1. třetině závodu.

V paměti mi zůstalo několik běžců. Prvním byl Ital s kloboučkem, který si neustále zkracoval cestu, kde mohl. Pak Švýcar, který nám zastavil v kabrioletu na stopa při cestě k registraci závodu. Se Španělem Rodrigem, kterého jsem potkal už první den po příjezdu, jsem se míjel ve druhé polovině závodu. Nejdříve mě posral ve stoupání do sedla Colle de Nivole, abych ho pak já v zápětí posral v seběhu k jezeru Lago Serru. Posledním běžcem, který mi utkvěl v paměti, byl závodník tmavé pleti v úboru Dynafit. Neměl hole a předbíhal mě při výstupu do druhého nejvyššího sedla Colle del Becchi. Před dalším sedlem jsem se k němu opět přiblížil a kdybych nemusel vysypávat suť z bot po ostrém downhilu, možná bych s ním zkusil držet krok. Vrátil jsem mu to až ve stoupání před poslední občerstvovačkou na Rifugio Guglielmo Jervis. Všechny zmíněné jsem nakonec dal a ty, které jsem nedal, jsem ve většině případů od prvního seběhu z Colle del Becchi ani neviděl.

Ale zpět k průběhu závodu. Zhruba na 20. km jsem byl ruplý a těsně před sedlem Colle del Nivolet (cca 35. km) jsem byl ruplý dvakrát víc. Ačkoli jsem si to vůbec nepřipouštěl, v této pasáži jsem si pohrával s myšlenkou ukončení závodu. Silnice přes sedlo, která byla plná nadšených cyklistů ala Giro d’Italia, této myšlence přímo nahrávala. Jiné a lepší místo pro předčasný odstup ze závodu na trase už asi nebylo. V té chvíli mě už ani nebraly ty výhledy do okolních hor. Čas v sedle ukazoval 6 hodin na trase a průměrné tempo, které zatím stačilo pod 9 hodin na celý závod. Kousl jsem se. Když jsem u kontroly Lago Serru zahlédl průběžné 42. místo, úplně mě to nakoplo. Myšlenky na hozený ručník do ringu byly pryč a já si začal malovat vítězoslavný doběh v první padesátce závodního pole. Posilněný melounem a kolou jsem zahájil dlouhý seběh do údolí a všechny zbylé síly mobilizoval na poslední stoupání v parametrech „Lysé hory“ k občerstvovačce u Rifugia Jervis. Tady se také ukazuje nezkušenost a podcenění studia profilu závodní trasy, lenost ověřit si profil trasy a podivné vlastní rozhodnutí nesledovat průběžně nastoupané výškové metry v závodě. Z reportu Honzy Bartase jsem očekával mrak hovad, který se nakonec, k mé radosti, vůbec nekonal. Stoupání bolelo, ale zlé to zas tak nebylo. V kopci jsem šel před 4 výše zmíněné kolegy a vnitřně byl nastaven na závěrečný brutální seběh k jezeru Ceresole Reale do cíle. Při doplňování lahviček čistou vodou na poslední občerstvovací stanici Jervis jsem na kontrolní otázku, “jestli už jenom downhill do cíle” dostal neurčitou odpověď. Když mě pak orientační červené značky místo doleva dolů navedly do prava k jezeru, začal jsem tušit, že něco není správně. Po 15 minutách výklusu jsem vypustil saldu sprostých slov. To poslední stoupání teprve čekalo za rohem. „Just a last hill“, hlásil potulný turista. Když jsem viděl to sedlo nahoře v horách, skoro jsem se rozbrečel. Na slzy ale nebyl čas. V zádech jsem měl skupinu hladových, ale podobně zničených, psů. Chtěl jsem si udržet pozici a s usilovným pícháním hůlek do rozpáleného horského chodníku jsem postupoval dál k vrcholu.

Před posledním stoupáním v závodě (hůlky už jsem měl sbaleny v batůžku a za chvíli jsem je musel zase vyndávat.

Před posledním stoupáním v závodě.

Devět hodin odbylo. Svůj cíl jsem sice nesplnil, ale pořád tu byl cíl hlavní, a to dokončit. Teď už to bylo jenom dolů. Technicky náročný seběh v horní části kopce postupně vystřídaly trailové cesty s občasnými kameny, které plynule přešly v lesní stezku s občasnými kořeny. Nohy držely a nekonečný kopec taky. V dolní lesní pasáži míjím svou ženu Terez, která mě povzbudivým hlasem oznamuje necelé 2 km do cíle. S blížícím se finišem přibýval i počet přihlížejících turistů. Stejně tak mi přišlo, že rostla i venkovní teplota pod sluncem. Cíl jsem prošel v čase 9:28:30 na celkovém 39 místě, v mužích 30. Zároveň mě potěšila, nebo spíš celkem překvapila možnost podělit se o své pozávodní pocity se všemi přihlížejícími do mikrofonu. Už ani nevím, co jsem tam řekl, ale jistě něco ve smyslu, že to byl opravdu pěkný a těžký závod, kde jsem nabral zase nové zkušenosti a že jsem moc šťastný, že jsem závod dokončil a dostal se do cíle. Pak přišly na řadu 2 hodiny totálního zmaru (pravděpodobnou příčinu vidím v nedokonalé a nedobře zvládnuté výživě) a vyčerpání, sprcha, záchod, kola, doktor, voda a cesta autem zpět do ČR. Tak příště zase na značkách. Glen Coe Skyline už čeká za dveřmi!!

V cíli Royal Ultra Sky Marathon – Gran Paradiso, Italy – 55km (+4141m).

V cíli Royal Ultra Sky Marathonu Gran Paradiso.

BTW: odjel jsem to jen na dvou gelech, rozinkách, kousku banánu, melounu, pomelu a hodně litrech tekutin. Gelů jsem měl s sebou 6, ale nebyla chuť. Na tyčinku a směs oříšků taky nebyla chuť a na ostatní dobroty na občerstvovačkách taky ne. Příště to do sebe musím narvat za každou cenu.

Celkový čas: 9:28:30
Celkové pořadí: 39
Pořadí v kategorii Muži: 30

Čas vítěze muži: 6:50:04
Čas vítěze ženy: 7:52:40 (nový Course Record)

Video Highlights na youtube zde.

Strava záznam zde