Neznám člověka, co by měl horší orientaci v mapách a terénu než jsem já (no… pár výjimek by se možná našlo). Hravě se zvládnu ztratit v lese (a to několikrát v řadě) v rodném městě, na značených závodech, na procházce, prostě všude. Takže si dokážete představit ten stres, kdy jsem se poprvé přihlásila na orienťák. Prostě dostaneš mapu a běž!
Přípravu jsem samozřejmě nepodcenila a dva dny jsem studovala trasu podle Stravy z předchozího ročníku a napsala jsem si perfektní tahák. Velkou výhodou bylo i to, že na většině míst trasy jsem už běžela s Vojtem, který mi ještě vše pečlivě vysvětlil po skypu až z Nového Zélandu. I tak jsem si ale celou noc před závodem v hlavě přehrávala mapu závodu.
Na místě závodu jsem chtěla být hodinu před startem, ale jak už to tak bývá, člověk nestíhá (musela jsem si řádně vychutnat mou osvědčenou snídani šampionů – volské oko se slaninou) a nakonec jsem dojela o půl hodiny později, než jsem plánovala. Zvládla jsem si akorát vyzvednout startovní číslo, obléct si běžecké věci a dojít na záchod. Tudíž jsem si nestihla správně naštelovat vestu (se kterou jsem běžela poprvé), vzít si kapesníky, rozcvičit se, mrknout na mapu jestli je stejná jako loni a namazat se vazelínou. Prostě klasika. Na start jsem došla akorát na výklad na trati a těsně po mně přiklusal kamarád Martin, se kterým jsem vzápětí běžela asi 300m než mi frnkl.
Nervozita opadla hned po startu, kdy jsem se asi 10km držela skupiny pár běžců, takže jsem jen kontrolovala trasu a nemusela se pořád koukat do mapy. I přes zraněné koleno se mi běželo lehce a cítila jsem se skvěle. Málokdy se mi stane, že mi trať sedí už od začátku. Byl to prostě běhavý závod v terénu s krásnou přírodou, co víc si přát.
Po první občerstvovačce jsem slupla přesnídávku a musím přiznat, že to mě dokáže nakopnout víc než leckterý gel. Podařilo se mi tak předběhnout 2 běžce. Jeden z nich naštěstí zůstal v těsném kontaktu, a když jsem běžela špatně (ne všechny úseky jsou hold dobře označené turistickými značkami), tak na mě zavolal a pomohl mi najít správnou cestu. Nějakou dobu jsme běželi spolu, takže jsem byla opět o něco klidnější – měl totiž staženou GPX trasu do hodinek. Asi na 20km jsem se otočila a nevěřila jsem vlastním očím – běžkyně, která mě předběhla na začátku, teď byla těsně za mnou. Podařilo se jí zabloudit na stejném místě jako nám a pak ještě u zříceniny Štarkov (moc krásné místo). Chvíli jsme běželi ve třech a pak se naše skupinka opět roztrhala (běžci jsme utekly do kopce Bohdalec a holčina mi zmizela při seběhu, kdy jsem kvůli bolavému kolenu spíš šla, než běžela). Tady přišel druhý kritický okamžik, kdy jsem koukala do svého taháku (do mapy jsem se v podstatě nepodívala ani jednou, jen kde jsou kontrolní stanoviště) co mě čeká a přehlídla jsem odbočku. Naštěstí byl les plný myslivců, kteří na mě zavolali a navedli mě na správnou cestu. Tomu se říká štěstí! Ve Sněžném byla originální občerstvovačka a to v cukrárně. Tam jsem si doplnila čaj, ale zákusek jsem si nedala, ikdyž mě paní prodavačka přemlouvala. Tady už se začala projevovat moje netrénovanost, tuhly nohy a technika běhu začala pokulhávat, což odneslo koleno – bohužel i to druhé, které do té doby nezlobilo. Jenže teprve teď nás čekala třešinka na dortu v podobě výběhu na Drátník, Malinskou a nakonec Devět skal. Začala jsem střídat běh s chůzí a žádná krize nepřišla, ale už se mi prostě neběželo tak lehce jako v první polovině závodu. Navíc bylo cestou hodně popadaných stromů a zdolávání těchto překážek mi působilo neuvěřitelnou bolest v koleni, kterou jsem musela rozdýchávat ještě další 3 min. Cesta ale ubíhala poměrně rychle a to hlavně díky krásné přírodě a známým místům, na která mám hezké vzpomínky. Poslední občerstvovačka nás čekala na Devíti skalách, kde jsem do sebe hodila hrst arašídů a pár rozinek, nechala si doplnit ionťák a zase běžela dál.
Do cíle to bylo už jen 8 km – pozvolný seběh, který jsem opět protrpěla skrz kolena a jeden menší výběh. V závěru jsem se nenechala zmást fáborky a páskami přes cestu, které asi patřily krosové trati, a držela se turistických značek. Úplný konec byl perfektně označen, protože vedl přes louku bez turistického značení a mohli jste si vybrat, zda přebrodíte potok (dle pár jedinců, kteří do toho šli moc pěkný zážitek, kdy jim voda sahala až po stehna) nebo si to oběhnete přes mostek. V cíli na každého čekala nádherná medaile ve tvaru vikinga, která se dá využít jako vykrajováno na perníčky. Potom nápoj, buchta, perníčky, gulášovka či vývar a klobásy. Prostě závod jak má být.
Závod jakoby mi byl ušitý na míru – běhavý, v terénu, v nádherném prostředí a hlavně nemůžu uvěřit, že jsem se neztratila! Je zajímavé, že u některých závodů vůbec nejde o umístění, prostě se ho užijete i tak. S druhým místem jsem naprosto spokojená (vždyť jsme byly jen 3 v kategorii), ale myslím si, že bych měla stejnou radost, i kdybych doběhla poslední (troufám si říct, že takový pocit jsem ještě nikdy neměla – moje hlavní myšlenka při každém závodě bývá – hlavně nedoběhni poslední).
Pro mě bohužel poslední závod sezóny, ale o to víc jsem si to užila a příští rok bych se ráda objevila na startu znovu. Teď mě čeká léčba kolen.
Perličky:
- Vítězka Tereza Procházková (stejná jako loni) se ztratila a měla kvůli tomu o 25min horší čas (a to už na závodě byla počtvrté) – i tak mi ale nadělila půl hodiny, klobouk dolů (mám co dohánět)
- Důkazem, že to byl opravdu orienťák a člověk se lehce ztratí, je běžec se psem, který byl na čele závodu a doběhl až po mě (proběhl se o 10 km dál)