Stubai Ultratrail K68

Proč vlastně Stubai? Bylo to v listopadu, když jsem byl zavřený doma s covidem. Celá naše rodinka si tím prošla a já měl v době karantény dostatek času k přečtení úžasné knihy Training for the uphill athlete, na které se mimo jiné podílel i Kilian Jornet. Když jsem četl kapitolu zaměřenou na výběr závodu, stanovení cíle apod., nelenil jsem a po několika hodinách brouzdání letními kalendáři s trailovými závody jsem vybral právě ultráč z Innsbrucku na Stubai. Tenhle závod mě nadchnul svou trasou a profilem. Tohle byla pecka. Unesen krásně zpracovaným videem z posledního ročníku 2021 jsem neváhal a zaregistroval se. Termín mi seděl, neboť právě v prvním týdnu letních prázdnin jsme chtěli s rodinkou někam do alpských hor na dovolenou. A je to už taková naše tradice, že dovolenou máme spojenou právě i s nějakým závodem. Ale teď už k samotnému reportu.

Trasa Stubai Ultratrail K68

Profil trasy

Plán & realita

Start byl v jednu hodinu ráno v Innsbrucku před divadlem, kam mě odvezl svoz z městečka Neustift ve 23.30 hod. Apartmán jsme měli asi 2,5 km od Neustiftu, tak mě čekal ještě menší večerní rozklus :). V Innsbrucku to žilo nočním životem. Všude spousta mladých, leč mnohdy podnapilých lidí. Někteří fandili, někteří jen něco halekali, někteří nás fotili a někteří zas nevěřícně koukali. Bylo vtipné sledovat i pár nadšenců, kteří s námi třeba kousek běželi, s cigaretou v jedné ruce a drinkem v té druhé.

Start Innsbruck

První etapa do Stephansbrucke (10km) vedla podél řeky Sill takovými kaňony. Byla tma a mlha a šlo se po úzké cestičce, kde se moc nedalo předbíhat. To mi ale vůbec nevadilo a držel jsem krok se skupinkou běžců v pohodovém tempu. V očekávání chladného večera jsem zvolil merino rolák, který jsem hned po pár kilometrech propotil a hodně jsem přemýšlel, jestli to nebyla chyba. První občerstvovačka byla skromná, ale stačil mi jen kelímek s iso drinkem na doplnění tekutin.

Druhá etapa vedla parádním trailovým úsekem. Tma, mlha a svítící čelovky ostatních běžců vytvářely krásnou noční kulisu. Pole se trochu roztrhalo a prořídlo. Chytl jsem se dvou běžců a držel s nimi krok několik km. V tom jsem ucítil něco na prsou a pak nepříjemné bodnutí. Z trika jsem něco sundal, ale v té tmě jsem už nezjistil, co to bylo. Asi hovado mě štíplo někde u srdíčka. Valil jsem dál a doufal, že to nebyla třeba vosa! Na druhé občerstvovačce v Telfes (18,6 km) jsem dal kousek banánu a ISO drink (ten mi docela chutnal). Běžet ve tmě a v chladnějším počasí mi vyhovuje, protože nemusím tolik pít. Když se podívám zpětně na svůj časový plán, tak jsem byl cca 11 minut za plánem.

Jedna z prvních nočních zastávek na občerstvení a doplnění tekutin – Stubai Ultra Trail 2022

Jedna z prvních nočních zastávek na občerstvení a doplnění tekutin Kousek melounu jsem jedl téměř vždy a mám to tak u všech závodů

Jedna z prvních nočních zastávek na občerstvení a doplnění tekutin – Stubai Ultra Trail 2022

Třetí etapa (5,2 km) byla už ve znamení stoupání. Asi v půlce jsem tam poslal první gel a v klidu došel ke třetí občerstvovací stanici Schlicker Alm (23,8 km), kde jsem si dal trochu čaje, kousek melounu, ISO drink a trochu jídla, které sem měl s sebou v batohu (express menu). Šlo se mi dobře a ztratil jsem jen cca 2 minuty, celkem tedy 13 minut za plánem. V těchto pasážích jsem několikrát běžel po boku české skyrunnerky Míši Mertové, která doběhla jako 4. žena a 1. ve své kategori Master Women. Překvapila mě u ní jedna věc, a to, že neměla hole. V závodě s takovými parametry si to bez hůlek dokážu jen těžko představit.

Třetí občerstvovačka před prvním velkým stoupáním

První ostré stoupání k Starkenburger Hutte

Čtvrtá etapa byla fantastická a z mého pohledu šlo o nejkrásnější část závodu. Ve stoupání jsem byl silný a nechal jsem za sebou spoustu závodníků. Kolem sjezdovek areálu Schlick jsme vystoupali až k horské chatě Sennjochstüberl, kde jsme byli na výletě s rodinkou den předtím. V dálce nad Innsbruckem už bylo vidět svítání a pohled do údolí umocňovaly mraky pod námi. V tu chvíli jsem byl úplně šťastný a absolutně jsem si užíval sílu okamžiku. Tady jsem si zas uvědomil, proč to vlastně dělám, proč se do těch hor vracím a proč právě tyhle ultra chodím / běhám. Pokračovalo se hřebenovkou s kulervoucími výhledy do okolních majestátních hor a také na Stubai Gletcher, kde byl náš cíl. Etapa končila na horské chatě Starkenburger Hutte (30,2 km). Oproti plánu jsem byl tentokrát o 10 minut rychlejší a ztrátu jsem snížil na 3 minuty. Těsně před chatou si mě v seběhu namazala na chleba Ramona Falk (v cíli 3.žena). Než jsem se vzpamatoval, byla pryč. Obdobně to bylo i se Španělem Javierem Sahuquillo, kterého jsem ale v závěrečné pasáži dal zase já.

Svítání během přeběhu prvního vysokohorského úseku

Panorama – Ultra Trail 2022

Stubai Ultra Trail 2022

Panorama s chatou Starkenburger Hutte

Panorama – Stubai Ultra Trail 2022

Stezky v pasážích před chatou Starkenburger Hutte

Svítání v krásných horských pasážích před chatou Starkenburger Hutte

Pátá etapa byla ve znamení downhillu, resp. nejdelšího souvislého seběhu na trase závodu. Na 5,4 km jsme seběhli 1.230 výškových metrů až k občerstvovačce do Neustiftu (35,6 km), kde jsem vyměnil teplejší triko za krátký rukáv, doplnil vodu a ISO drink, snědl pár kusů melounu, kousek banánu a jedno kolečko rohlíku s marmeládou :)). Aby toho nebylo málo, tak někde v půlce seběhu mě štípla do kotníku včelka. Když jsem viděl, jak mi z lýtka spadla mezi kotník a botu, orosil jsem se potem. Při snaze rychle vyzout botu mě pochopitelně chytla křeč. Poskakoval jsem tam sice jak ocas ale etapu jsem zaběhl asi 18 minut pod plánem a vytvořil si trochu rezervy pro další část závodu.
Šestá etapa byla z mého pohledu trochu nudnější a vedla nás po levé straně řeky takovým vlnitým terénem. Za zmínku ale stojí vodopád Mischbach wasserfall, pod kterým jsme proběhli.

Tady se mi začalo chtít trochu srá*, ale držel jsem to statečně až k další občerstvovací stanici Volderauhof (43,5 km). Bohužel záchod zde nebyl. Krom melounu, vody a ISO drinku jsem tam poslal také 2. gel. Vzhledem k tomu, že mě čekalo další ostré stoupání a postupné řídnutí zeleně, musel jsem jednat. První velký kamen u cesty se stal mým úkrytem pro vykonání potřeby. Detaily s přisednutím kapradí netřeba dál rozvíjet. Kapesníčky jsem měl. Další podstatnou skutečností bylo to, že se výrazně změnila náročnost terénu. Pěkné hladké cesty postupně vystřídaly kořeny a kameny. Takto to bylo i celou sedmou etapu až k občerstvovací stanici Falbesoner Nockalm (48,8 km). Tyhle poslední 2 etapy jsem šel podle plánu a nic neztratil, ale nic ani nepřidal.

Osmá etapa patřila k těm delším a ukázala se náročnější, než jsem čekal. Začala nepříjemným technickým stoupáním s následným klesáním až k řece Ruetz. Pak už následovalo pozvolné stoupání podél řeky a kolem vodopádů Grawa až ke stanici lanovky Mutterberg (58,8 km). Kromě přibývajících turistů o sobě začalo dávat vědět i slunce. Ačkoli tu byly celkem běhatelné pasáže podél řeky, neměl jsem už moc síly. Tuhle etapu jsem doválčil se ztrátou 18 minut za svým plánem a tím umazal i celou svou rezervu. Na této občerstvovačce byl krom jídla i Medic Checkpoint, kterým jsme museli projít, aby nás pustili do závěrečné pasáže závodu. Prošel jsem 🙂 Posilněn melounem a kalíškem Coca Coly jsem se vydal do závěrečného boje. Čekaly mě dvě etapy pod lanovkou a cca 1.200 výškových metrů na úseku o délce 7,5 km. Hned v začátku mi nějak došlo a začal jsem výrazně ztrácet za skupinkou závodníků, se kterými jsem se ve druhé polovině závodu celkem často potkával. Sedl jsem na kámen a poslal do sebe zázračný ISO gel. Nevím co se stalo, ale vrátilo mě to. V duchu jsem se viděl jako Arnold se svou legendární hláškou „I am back“. Skupinku již podobně unavených borečků jsem ještě před poslední občerstvovačkou u chaty Dresdner Hutte (62 km) docvaknul a dokonce i několik z nich (třeba např. onoho španěláka Javiera) předešel. Oproti plánu jsem dokonce umazal 10 minut. Možná tomu pomohla i rodinka, která mi kousek před chatou radostně fandila. Nebyl čas na žádné poflakování, vzal jsem si jen jeden kousek melounu a pokračoval dál. Tak nějak jsem si myslel, že ta druhá, resp. finální část výstupu bude kratší. Opak byl pravdou. Další z drobných failů byl na světě, stejně jako tenkrát. Na Grand Paradisu jsem už čekal závěrečný seběh a místo toho přišel ještě jeden ostrej kopec.. Zázračný gel vyšuměl stejně rychle jako nastoupil. Několik vlčáků, které jsem si povodil jen pár km nazpět si teď povodilo mě. Umíral jsem. Cíl byl v nedohlednu a nezbývalo než do sebe poslat ještě jeden poslední gel. Zázrak se nekonal. Místo toho přišla křeč do stehna, kterou jsem doposud nepoznal. S každým krokem bylo cítit pnutí a já se tak trochu začal bát, jestli to vůbec dám. V dálce konečně vykoukl cílový oblouk a větřil jsem i ženu s Edou, kteří na mě nahoře čekali. Vidina úspěšného cíle byla nakonec silnější a v čase 10:38:18 jsem u lanovky Eisgrat Bergstation (66 km) dokončil svou další pouť.

Vodopád Grawa – Stubai Ultra Trail 2022

V cíli Stubai Ultra Trail 2022

Pak už to byla jen ohraná písnička v podobě pozávodního martyria a došlo i na vrcholové grcnutí. Že jsem si měl místo toho rege proteinového drinku dát radši to vychlazené pivo..
Závod to byl ale skvělý a můžu jen doporučit. Profil byl těžký, ale svým způsobem geniální. Líbí se mi závody se startem v místě A a s cílem v místě B a také závody, které začínají v noci. Vše bylo precizně zorganizované, odvozy na start, doprava, občerstvovačky, kontroly v exponovaných místech.. Trasa byla tak dobře značená, že jsem to celé šel bez spuštěné navigace v hodinkách. Za mě prostě TOP. A pak taky to počasí, které nám zas vyšlo. Nedovedu si představit to jít za deště a nebo třeba v bouřce. Hory nás pustily a my si mohli užít parádní zážitek. A být nejlepším Čechem v závodě je jen sladkou tečkou tohoto příběhu.