Report

Ponitranská stovka

Ponitrianska stovka je horský ultra maraton & dálkový pochod na trase z Handlove do Nitry přes pohoří Vtáčnik a Tribeč, s celkovými parametry 106 km a +3.900 m.

profil Ponitrianká 100, zdroj: https://www.ponitrianska100.sk/trasa

Závod jsem měl vyhlídnutý již několik let. V roce 2019 jsem zvažoval zápis do startovky, ale přednost dostala skotská vysočina a závod Ring Of Steall Skyrace. V roce 2020 mi do toho hodil vidle Eda s plánovaným termínem porodu, tak všechny karty ukázaly až na rok 2021, kde byla poslední šance zkusit tohle slovenské ultra. Ano, šlo o poslední ročník závodu Ponitrianské 100 na této trase z místa A do místa B, resp. z Handlove do Nitry přes pohoří Vtáčnik a Tribeč. Celkem tedy proběhlo 10 ročníků (2011 – 2021).

Závod jsem si vybral z několika důvodů. Tím prvním, a v podstatě pro mě stěžejním, bylo ohodnocení závodu 4 ITRA body, které lze využít jako kvalifikační body pro jiné horské závody (např. UTMB a pod.). Mimo to byl závod zařazen do kvalifikačních závodů ikonického Western States 100. S cenou startovného 30-40 EUR se nenabízí skoro žádné jiné závody s takovou přidanou hodnotou. Snad jen Krakonošova 100, ale ta byla v roce 2020 zrušena a v roce 2021 byl závod přesunut z června až na konec září s nejasnými podmínkami. Volba byla tedy jasná.

Vzhledem k formátu závodu, resp. jinému místu startu a cíle, bylo důležitým bodem vymyslet logistiku dopravy. K tomu mi pomohl kámoš Pavel, který mi slíbil a taky zajistil support během celého závodu. Do Handlové jsme dojeli v pátek  navečer.  Vyřídil jsem si registraci, okoukli jsme náměstí a pak se přesunuli o několik km dál k rybníku, kde jsme přespali v autě. Konečně jsem mohl na vlastní kůži vyzkoušet výhody Volkswagenu California Beach. Na tyto výlety prostě pecka.

Kemping platz

Kemping platz

Předpověď počasí slibovala slunečný a teplý den, stejně tak i chladnou noc. Výhodou bylo to, že jsem s sebou nemusel tahat nepromokavou bundu a triko s dlouhým rukávem. Z povinné výbavy to byla jen čelovka, reflexní páska, kalíšek, lahve na vodu, termofolie a mobil s trasou gpx. Start byl v 7.00 ráno z náměstí v Handlové a na trasu vyrazilo asi 237 běžců. S Pájou jsme měli domluvené 3 kontrolní občerstvovací stanice, kde se potkáme. První byla na 38 km – Velké Pole, kde jsem byl o necelou hodinku dřív nad svým „konzervativním“ plánem. I teď zpětně to hodnotím tak, že přepálené to nebylo. Nikam jsem se nehnal. Šli jsme konzistentně ve skupince asi 6 kluků pohodovým tempem kolem 6.30 – 7.00 min/km. Během tohoto úseku jsme přešli nejvyšší bod trasy, a to vrchol Vtáčnik (1.346 m). Hřeben mezi Vtáčnikem a Plešinou byl pro mě nejhezčím úsekem trasy.

Start z náměstí v Handlové

Výstup na Vtáčnik (1.346), @photo.juroko

Seběh mezi vrcholky v pohoří Vtáčnik, @photo.juroko

Velké Pole (38 km) a první místo na trase, kde jsem měl domluvený support

Z Velkého Pole následovala rovinatější a lehce zvlněná pasáž přes louky a lesy, mimo jiné i celkem dlouhý úsek po asfaltové cestě. Na kontrole Jedlové Kostelany (53 km) jsem si chtěl dát těstoviny, ale moc jsem jich do sebe nedostal. Ani ten rohlík se sýrem a se šunkou, který mi připravil Pája, jsem nezvládl. Bylo lehce po poledni, strašné teplo a já se nejvíce těšil na meloun a ovoce. Do Skýcova (62 km), kde jsme měli domluvený 2. support, jsem dorazil zhruba po 7 hodinách a bylo zřejmé, že pomalu ztrácím tempo i drajf.

Louky v polední výhni, @photo.juroko

Skýcov (62 km)

Dal jsem si trochu delší pauzu, doplnil tekutiny, něco snědl a snažil se zmobilizovat všechny zbylé síly pro přechod pohoří Tribeč. Tady měl teprve začít závod a tady jsem si plánoval, že začnu požírat padlé. Opak byl ale pravdou, protože mezi padlými jsem se ocitl já sám. Bolelo všechno, co mě ale překvapilo, nebo s čím jsem vůbec nepočítal, byla bolest otlačených žeber od běžeckého batohu. Vždy po doplnění zásob vody jsem cítil nepříjemný tlak na žebra. Pak píchání v pravém boku pod žebry, nejspíš křeč v bránici a v neposlední řadě bolest v oblasti holení a nártů, a to se mi fakt během závodu ještě nestalo. Důsledkem bylo to, že jsem celé pohoří Tribeč v podstatě přešel. Běžet jsem už nedokázal. Tento úsek byl úplně jiný, než trasa doposud. Krajina se vlnila a široké cesty se postupně změnily v úzké pěšinky. Trasa už nebyla tak pozvolná, ale každý vrcholek znamenal prudký výšvih s následným sešupem. Bylo jasné, že do cíle to nedám, i kdybych sebevíc chtěl.

Část trasy cca 7km s převýšením 420 m přes Javorový vrch, Mišov vrch, Medvědí vrch, Malý Tribeč a Velký Tribeč

Pořád jsem si v hlavě přehrával moment, jak zničená Mimi Kotka dobíhá závěrečnou pasáž UTMB, s krvavými koleny a trpícím výrazem ve tváři. Nevzdala to. Já si říkal, že to taky nevzdám, že to taky dám, ale nešlo to. Sen o cílové čáře v Nitře a 4 bodech ITRA se rozsypal jak dům z karet. Z vrcholu Tribeče jsem si zavolal support a předal informaci že na 3. smluvenou společnou občerstvovačku už nedojdu a že to zabalím na kontrole Jedliny (84 km). V tu chvíli chybělo do cíle něco kolem 25 km s převýšením cca 900 m.

Konečná na kontrole Jedliny (84 km)

Otázkou je, proč to tak dopadlo. I dnes (týden po závodě) se sám sebe pořád ptám na to samé a stále hledám jasnou odpověď. Nebudu asi daleko od pravdy, když zmíním mix několika následujících faktorů:

  • nedostatečný tréninkový objem naběhaných km a absence zařazení delších víkendových výběhů, aby si tělo zvyklo
  • s tím související ambiciózní cíl zaběhnout „stovku“ kolem 14 hodin, resp. pod 15h :))
  • nevhodně zvolená strategie občerstvení – měl jsem si nastavit jasný plán a jíst podle toho, resp. lépe se připravit a nepodcenit vlastní zásoby
  • opravdu velký hic v poledních hodinách

Závěrem musím poděkovat Pájovi za skvělý support a společný výlet a také bych rád smeknul před organizátory akce za skvělé zajištění závodu a absolutně perfektní značení celé trasy.

Tak zase někdy příště na podobném závodě a snad už to konečně dotáhnu i do zdárného cíle.

 

RunnerSpace ITRA  – výsledky certifikovaných závodů

 

Strava