RENAULT – CONTINENTAL BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2018
MČR V HORSKÉM MARATONU DVOJIC
EXTRÉMNÍ PŘECHOD BESKYD JAVOROVÝ – JAVORNÍK
“95 km, které Ti změní život”
Začal bych asi tím, že mně to život nijak zvlášť nezměnilo, na druhou stranu musím říci, že B7 byla opravdu silným zážitkem, hlavně při doběhu do cíle.
Na Beskydskou sedmu, neboli B7, jsme vlastně vůbec neplánovali jít. Teď mluvím spíš za sebe, ale troufám si říci, že ani Terez tenhle brutálek neměla ve svém běžeckém deníčku. Po našem posledním ultra závodě kolem GrossGlockneru, který jsme absolvovali koncem července, jsme se oba cítili dobře. Poprvé jsme šli spolu dlouhý závod ve vysokých horách a skvěle jsme si to užili. Běželi jsme štafetu, každý jen svůj úsek sám za sebe. Při bilancování pozávodního stavu, sčítání bolístek a fyzických sil jsme si řekli, že bychom možná mohli zkusit někdy i tu naši slavnou B7. Myšlenka se ozývala stále častěji, a když už jsme začali hledat víc informací a možnosti startu, bylo jasné, že do toho letos půjdeme. Kdy jindy do toho jít, než právě teď. Měli jsme dobře natrénováno a více jak měsíční regenerace po GGUT nám taky nahrávala do karet. Přes webové stránky B7 jsme koupili startovné od jiného páru a začali jsme vyhlížet poslední srpnový víkend. Měli jsme zhruba 4 týdny do startu.
V Beskydech jsme letos byli jen jednou, a to na závodě Triple Run, hned první týden po mém návratu z Nového Zélandu. V závodě jsme třikrát vybíhali Javorový vrch, který je zároveň posledním kopcem Beskydské sedmičky. Na Lysé jsme byli za poslední roky už několikrát, stejně tak na Smrku a na Pustevnách. Tyhle kopce jsou sami o sobě docela slušnou výzvou a dát si je všechny během jednoho závodu, včetně těch ostatních (Velký Javorový, Ropice, Travný, Čertův Mlýn a Radhošť), znělo celkem drsně a lákavě. Já osobně jsem věděl, do čeho jdu, ale překvapila mě Terez, která jako zarytá odpůrkyně trailových holí a prudkých kamenitých seběhů si tyto skutečnosti vůbec nepřipouštěla a možná nad tím ani moc nepřemýšlela 😀 Trasu jsme začali studovat jen pár dní před samotným startem, stejně tak rozmístění občerstvovacích stanic a logistiku zastávek s našim supportem. Z vlastních zkušeností, načerpaných z již absolvovaných ultrazávodů, jsme si společně rozvrhli časový rámec průběhu závodu. Můj optimistický nástřel zněl 18 hodin, když půjde všechno jako po másle, tedy bez větších a neočekávaných problémů jako bouřky, křeče, zvrtlé kotníčky, puchýře, střevní problémy apod. Terez byla trochu opatrnější a její plán vycházel na 18 hodin a 20 min 😀 Docela jsme se sešli, ačkoli nám v podstatě nikdo z našeho okolí nevěřil, že jsme schopni to v takovém čase dát. Předpověď počasí na závodní víkend nebyla růžová a vzpomínky Bibiho (našeho supportu) na loňský drsný a deštivý ročník byly s blížícím se startem stále živější. Nenechali jsme se rozhodit a do poslední chvíle jsme věřili, že nám to vyjde, že se dostaneme do cíle a že to dáme podle svých představ. Tenhle typ závodu je mimo jiné taky o hlavě a tu jsme měli nastavenou pozitivně.
A jak to vlastně všechno proběhlo?
Start byl v pátek v deset hodin večer z atletického stadionu v Třinci a pro letošní ročník byla do Třince přesunuta i předzávodní akreditace z důvodu výluky na železniční trase. S Terez jsme dojeli autem do Frenštátu pod Radhoštěm (cíl závodu), kde jsem si dali sraz s Bibim, našim podpůrným článkem týmu, tzn supportem. Společně jsme pak jeli do Třince na start, kde jsem si vyřídili akreditaci, vyměnili úplně super krásný trička B7 v naší velikosti a zašli na předzávodní pizzu. Snědli jsme jen dva kousky a zbytek si nechali na občerstvovací stanice ke konci závodu.
V Třinci na předzávodní akreditaci
Předzávodní příprava nám zabrala něco kolem hodiny. Nachystali jsme si běžecké batůžky, povinnou výbavu, tyčinky a svačinu. Promazali jsme nohy vazelínou a kolem půl desáté večer už jsme hledali náš startovní koridor v pomalu se plnícím atletickém stadionu. Na startu bylo kolem 3 tis. lidí, zhruba 1 tis v kategorii sport (trasa 95 km) a asi 2 tis lidí na kratší trase hobby. Předstartovní atmosféra byla skoro kulervoucí a za hlasitého povzbuzování přihlížejících lidí, muziky a v oparu bouchajícího ohňostroje jsme po uvítacím kolečku vyběhli po schodech ze stadionu vstříc velkému dobrodružství.
Příprava materiálu a oblečení včetně nezbytných předzávodních operací (náplasti na bradavky, vazelína apod)
Na startu – atletickém stadionu v Třinci
Předzávodní ceremoniál, asi 3 tisíce závodníků a koncert skupiny Mirai
Tempo bylo svižné, nikoli však vražedné. Z obavy z chladného večera jsme byli oblečení více, než bylo potřeba. Triko s dlouhým rukávem jsem sundával hned po prvních dvou kilometrech a zbytek závodu šel jen ve svém nejoblíbenějším tričku UA cool max. Během pozvolného a běhatelného úseku jsme se s Terez lehce posunuli startovním polem a vypracovali si docela dobrou pozici pro první ostré stoupání sjezdovkou na Velký Javorový. Kopec byl dlouhý a o dost delší, než jsme oba čekali. Zároveň to bylo nejživější místo celého závodu. Atmosféra na samotném vrcholu s davem a koridorem povzbuzujících lidí mi lehce připomněla Zegamu, na které jsem ještě nebyl, ale kterou znám z youtube 😀
Pak už začalo ticho a bylo slyšet jen běžce a hroty hůlek narážejících do kamenů. První občerstvovačka, pouze s nápojem, byla u Ski areálu Řeka, odkud následoval ostrý výstup na Přislop. Tady se to trochu špuntovalo, ale aspoň člověk ušetřil trochu sil. Druhým vrcholem byla Ropice a pak už jen seběh do Morávky (23km), kde jsme našli konečně i něco k jídlu. Tradičně jsem si dal banán a meloun. Mimo to už jsem měl za sebou i proteinovou tyčinku. Terez si pochutnala na pomeranči, melounu a kousku tatranky. Moc jsme se nezdržovali a pokračovali k čipové kontrole Sviňorky, která byla zároveň i časovou bránou před ostrým výstupem na Travný. Stihli jsme to s docela slušnou časovou rezervou a nic nám nebránilo k zahájení dlouhého a náročného výstupu na vrchol Travný. Ačkoli už si to moc nevybavuji, bylo to opravdu dlouhé a dlouhý byl i seběh k další občerstvovací stanici Krásná (34km). Trochu mě překvapilo, že i tady bylo k dispozici jen ovoce (banány, pomeranče, meloun, jablka), oplatky a mussli. Očekával jsem třeba i nějaký rohlík, kousek chleba, kolečko salámu nebo sýra, ale to jsme tady nenašli. Naštěstí mi Terez připravila rohlík se šunkou, na kterém jsem si opravdu pochutnal. Plán zněl jasně, napsat z Krásné “short text message” Bibimu, že míříme na Lysou. Po žluté turistické značce jsem ještě na Lysou nešel a byla to pro nás s Terez taková premiéra. Byla pořád tma a já si to konečně začal trochu užívat. Nevím, jestli to bylo tím dobrým rohlíkem od Terez, nebo tím, že jsem se na Lysou tak těšil. A když jsem viděl ten závěrečný hang k vysílači, který se mimochodem chodí i v zimě při závodě LH24, srdíčko jen zaplesalo. Na vrcholu jsme byli ještě před pátou hodinou, což bylo o malinko dřív, než jsme měli v plánu. Úplně nás to nakoplo, ikdyž jsme tam byli ještě před východem slunce. V poklidu jsme seběhli přes Albínovo náměstí do Ostravice (48km), kde na nás už čekal Bibi s kvalitním jídlem a novým dresscodem. Tma ustoupila, sluneční paprsky začali postupně ozařovat mlhavé vrcholky hor a my měli za sebou první polovinu závodu.
Ostravice a naše první setkání s Bibim, podpůrným článkem týmu. Převlékli jsme se do krátkého, znovu promázli prsty vazelínou a pořádně se najedli. Jo a ten toaleťák v ruce taky mluví za vše. Kafe bylo dobré.
Posilněni a v dobré náladě vyrážíme do druhé poloviny závodu
Z Ostravice míříme na Smrk
Chvíli po východu slunce a pohled na Lysou, kde jsem byli těsně před 5. hodinou raní.
V Ostravici jsme se zdrželi trochu déle, než jsme plánovali. Převlékli jsme se do suchého, opět promazali nohy vazelínou a pořádně se najedli. Nejvíc jsme si pochutnali na instantním zeleninovém vývaru z Justu, který jsem na poslední chvíli sehnal od kamarádky Elišky. Tohle byl opravdový lék. Krom toho jsme si dali domácí fokáče, nějaké ovoce a kafčo z moka konvičky. Já si odskočil i na tojku. Trochu jsme to protáhli, ale rozhodně toho nelituji. Bibi se k nám na chvíli přidal a šel s námi do půlky kopce na Smrk. Cestou jsme kecali a celkově nám to rychle uteklo, škoda že s námi nešel dál 😀 Výstupu na Smrk jsem se trochu bál. Možná i kvůli Terez, kterou jsem na tenhle parádní kopec už jednou vzal. Tehdy ale nebyla moc nadšená, spíš naopak. Dnes jí to ale sedlo a když jsem viděl, jak sbíhá můj nejoblíbenější úsek (je to na videu), tak jsem měl pocit, že už to prostě dáme až do cíle.
Terez stoupá v nejprudší a nejtěžší části trasy na Smrk
Občerstvovací stanice Čeladná a konečně naše pizza, kterou jsme si koupili chvíli před startem. Vypadá to, že by kluci ve žlutých tričkách chtěli taky.
Na cestě k dalšímu vrcholu, tentokrát na Čertův mlýn
V Čeladné (61km) jsme byli před devátou hodinou ráno a Bibi pro nás měl kromě další várky polévky nachystanou i naši včerejší pizzu. Doplnili jsme zásoby, všechno snědli a vyrazili vstříc dalšímu dlouhému kopci. Tady jsme se také poprvé dozvěděli, že jsme v první stovce a na 6. místě v naší mix kategorii do 35 let. Pěkně nás to nakoplo a motivovalo pokračovat v nastaveném tempu dál. Opět jsme byli v neznámém úseku, kde ani jeden z nás nevěděl, co nás tam čeká. Začali jsme pozvolným stoupáním po asfaltové cestě, kterou jsme nakonec skoro úplně celou proběhli. Pak už následovala stejná a ohraná písnička v podobě těžkého stoupání na Čertův mlýn s následným doběhem na Pustevny (72km). Bibi nelenil a opět nás vítal s polévkou v termosce. Na pustevnách bylo živo a hlavně tady byla i škvarková pomazánka s chlebem. Abych pravdu řekl, nevím, proč nemohla být už dřív. Byla tak dobrá, že jsem snědl asi dva krajíce. Během bašty jsem si vzpomněl na kamaráda Martina, který šel B7 před rokem. Právě tady jsem měl pocítit jakési zatmění a mdloby před následujícím seběhem do Ráztoky a opětovným výstupem na Radhošť. Nic takového se ale nestalo a posílení škvarkovkou jsme s chutí zaveleli k sestupu. Bibi se k nám přidal a opět nám udělal fajnovou společnost. Na Radhošť se mu už s námi ale nechtělo a po vlastní ose zamířil k poslední občerstvovací stanici Pindula.
Inverze během cesty na Pustevny
Pustevny, konečně škvarková pomazánka a cola, to chceš!
Stoupání na Radhošť jsme s Terez už znali a celkem nám to uteklo. V nohách jsme měli skoro 80 km a do cíle zbývalo kolem patnácti. V poklidu jsme seběhli na Pindulu (84km), kde jsme se už ani moc nezastavovali. Myšlenkami jsme už byli v cíli. Chtěli jsme to mít za sebou a pokud možno za světla a v suchu. Pořád jsme byli šestí v kategorii. Náskok dvojice před námi neustále narůstal a o dvojici za námi jsme nevěděli nic. Do posledního kopce na Velký Javorník jsme vyráželi kolem půl třetí odpoledne a závodní čas ukazoval 16 a půl hodiny. Ty nejlepší dvojice už byly dávno v cíli. Poslední stoupání vystřídalo prudké a těžké klesání do cílového Frenštátu. Ten seběh bolel, ale radost z brzkého konce závodu nás hnala dál. Poslední kilometry jsme běželi a cílovou pásku jsme protli v krásném čase 18:27 minut. Ano, sekli jsme se v našem skromném plánu, ale jen malinko 😀
Závěrečný doběh ulicemi Frenštátu do cíle s kamerkou v ruce, všechno jsem to točil
Závěrečný doběh ulicemi Frenštátu do cíle, teď už po červeném koberci 😛
Dávej dávej, dej mu napít!! poslední výstup v cíli
Selfie v cíle B7 v čase 18:27
Zničení v cíli, ale šťastní z úspěšného týmového závodu
Ačkoli to nevypadá, byli jsme úplně KO. Radost, úlevu a euforii z dokončeného závodu pomalu vystřídala únava a hlásící se spánkový deficit z předešlé noci. V hospůdce jsme nevydrželi dlouho a po vydatném jídle zapitém hořkou dvanáctkou jsme zalezli do auta s cílem přespat na odlehlém a klidném parkovišti Horečky. V deset hodin večer začal ohňostroj podobný tomu na startu, ale tentokrát šlo o hromy, blesky a neskutečně silný slejvák, jehož valící se proudy vody skrz náměstí strhly i cílový červený koberec. Naše myšlenky v tu chvíli byly se všemi zbylými závodníky na trase. Museli si projít peklem, a to doslova. Tam venku by v tu chvíli nechtěl být nikdo.
A na čem že jsme to jeli?
Závod jsme jeli na zeleninovém vývaru od Just/Nahrin, sušeným mase od IndianaJerky, gelech a proteinových tyčinkách z Inkosporu, rohlíku se šunkou od Terez a banánu, melounu a škvarkovce od Libora z B7. Dali jsme si taky pár kousků pizzy, domácí focaccia a kafe z moka konvičky.
A jestli jste to dočetli až sem, tak můžete kouknou i na video.