Na ultramaratonu v Srbsku jsem měla to štěstí, že jsem se seznámila s pár dobrými běžci, kteří žijí v Bělehradě, kde mají svou běžeckou skupinu. Díky sociálním sítím jsem s nimi zůstala v kontaktu a jednoho krásného dne jsem dostala pozvání do Bělehradu. Vyšlo to zrovna na období, kdy se nám podařilo založit běžecký spolek, takže jsem to pojala jako “pracovní” cestu, abych načerpala inspiraci a podívala se, jak se trénuje v jiné zemi.
Na návštěvu Srbska jsem si vyhradila 4dny – 2dny na cestování a 2dny na trénink. Běžecká skupina, se kterou jsem se dala dohromady (a jejíž člen – Alex, mě ubytoval u sebe doma), se jmenuje Avala Subotom (Avala je kopec, kde mají 1x týdně trénink a to v sobotu = subotom) a je zaměřená na trailrunning. Jejich trenérka Marina je na první pohled drobná sympaťačka, která ale umí být pěkně ostrá. Je to velmi dobra běžkyně, která vloni zvládla Sahara race (250km v poušti) za 5dní a pyšní se mnoha dalšími úspěchy, především v ultramaratonech. V týmu mají ale další výborné běžce a za pár let svého působení nasbírali velké množství medailí.
První trénink proběhl hned druhý den po mém příjezdu. Vyjeli jsme do Avaly, kde se nás sešlo celkem 8. Počasí bylo chladné, ale žádný sníh ani déšť. Přiznám se, že jsem z tréninku měla trochu obavy, protože teď nemám moc naběháno kvůli léčbě kolene, a taky mi Alex popisoval jak těžké mívají tréninky (Alex rád děsí lidi a občas si vymýšlí). Naštěstí jsem se trefila do tréninku, kdy se přeměřovaly časy na okruhu v parku, takže nic extrémního, ale občas jsem měla pocit, že umřu. Na začátku jsme se rozklusali, každý svým tempem, necelé 3km. Moje tempo bylo stejné jako Alekovo (další účastník Jadovnički Ultramaratonu), takže jsme běželi spolu. Následovalo 5 ostrých okruhů, které se měly běžet co nejrychleji. Opět jsem běžela s Alekem, za což jsem ráda, protože jsme si celou dobu povídali, takže mi to uteklo rychleji a taky mě na konci docela namotivoval ke zrychlení. Ale co si budem povídat, naše nejčastější fráze byly – i want to die, i will definitely die, i am dying. Po téhle srandě jsme se ještě další 3km vyklusávali a pak následoval strečink. Celý trénink trval něco málo přes hodinu. Až všichni doběhli, tak jsme si dali čaj a jeli do kavárny, kde se domluvil další běh a take společné posezení. Cestou “domů” jsme se stavili na obědě a odpoledne jsme ještě zvládli krátkou procházku kolem řeky.
Chtěla jsem jít běhat i druhý den ráno, protože po všem tom výborném srbském jídle je potřeba se trochu hýbat. Alex chtěl šetřit své špatné koleno na další den, kdy se Avala Subotom chystala na delší charitativní běh, takže jsem vyrazila do deštivého počasí sama. V plánu byl pouze regenerační běh podél řeky do 10km. I přes vydatný déšť jsem potkala spoustu běžců, jak profi, tak hobíků, kteří střídali běh a chůzi. Protože pršelo celý den, tak se prohlídka Bělehradu smrskla na prohlídku hradeb a návštěvu boží sarajevské restaurace, kde jsem si dala tradiční čevapi. Večer jsme se sešli s ostatními v hospodě, kde jsme si popovídali a trochu popili. Byla zde skvělá atmosféra a musím uznat, že ačkoli Avala Subotom není početná běžecká skupina (na rozdíl od jiných v Bělehradu, a že jich zde je), tvoří úžasný kolektiv, kde jsou všichni přátelé. A to je přesně to, čeho bych chtěla dosáhnout z Fast and light. Nevytvořit pouze skupinu běžců, ale komunitu, která se bude podporovat a trávit spolu čas i mimo tréninky.
