Diablak L

Minulý rok jsem poprvé okusil svět extrémních triatlonů a po polském Kocierz jsem se rozhodl v tomto směru pokračovat i letos. Volba padla na triatlon Diablak. Závod se koná opět v Polsku, v podstatě na stejném místě, jen na jiných tratích a v letním termínu na konci června.

Na závodní víkend jsem vzal celou rodinu. Už týden před odjezdem bylo jasné, že nás čeká horké letní počasí, což mělo závod ještě více zkomplikovat. Tentokrát jsem neměl support a musel jsem se spolehnout sám na sebe. S odstupem času musím říci, že na tento typ závodu je možnost mít support velikým bonusem. Pokud bych měl jít někdy v budoucnu znovu, tak jedině se supportem. Letošní sezóna je oproti té minulé trochu jiná. S objemnějším tréninkem jsem začal až v dubnu a věděl jsem, že příprava nebyla taková, jakou bych si na podobný závod představoval. Přesto jsem se snažil vytěžit z nabízených možností maximum a na závod se připravit.

Na předzávodní briefing jsme vyrazili opět s Peťou Karlíkem, který si sem přijel zpravit chuť po triatlonu Kocierz. Zázemí závodu bylo v hotelu Zimnik, kde se nacházelo i depo T2. Bylo nám jasné, že většina prezentace proběhne v polštině a pro hrstku zahraničních závodníků budou nejdůležitější informace následně přetlumočeny anglicky. Překvapilo mě, že jsem dost věcí pochytil už v té polštině a nebylo potřeba nic zásadního dál řešit.
Při registraci jsme dostali tričko a krásný vak s logem Diablaku. Já si navíc koupil plaveckou čepičku, kterou jsem na předchozí akci nestihl pořídit. Pasta party se sice nemohla rovnat Šamorínu, ale malá miska těstovin přišla vhod.

Bydleli jsme ve stejném resortu jako na podzim. Tentokrát však s celou rodinou v samostatném domku. Pláž byla asi 200 metrů od ubytování, takže ráno odpadl jakýkoliv složitý stres s transportem. Plán byl jednoduchý – v klidu se rozklusat a pak jen přesunout věci do depa. Realita byla však úplně jiná. Už před půl šestou panoval na pláži docela šrumec a depo bylo téměř zaplněné. Místo klidného rozběhání jsem začal řešil kolo, depo a poslední předstartovní přípravy. Do neoprenu jsem se navlékl už na pokoji a do vody jsem se dostal zhruba pět minut před startem.

Po krátkém vysvětlení plavecké trasy jsme v 6:00 vyrazili na dvě pentle & okruhy. Hned po startu jsem se držel na pravé straně, abych měl prostor na rozdýchání a vyhnul se zbytečným kontaktům. První skupinka borců mi během prvních dvou set metrů postupně odplavala a já si držel alespoň oční kontakt a vlastní tempo. Občas jsem cítil lehký dotek ruky na nohou, takže jsem věděl, že neplavu sám. Bojky mi připadaly nekonečně daleko a vůbec jsem nedokázal odhadnout, jak si vedeme. V závěrečné části prvního kola jsem pustil před sebe dva závodníky a zařadil se za ně. Začal jsem cítit lehký tlak na hrudi, ale představa, že zůstanu někde sám uprostřed jezera, mě nutila udržet se v háku. Ve druhém okruhu jsem jen odpočítával zbývající bójky. Poslední úsek zpět k pláži jsem věděl, že to už zvládnu a dokázal jsem odrážet i časté nástupy kluků přede mnou. Z vody jsme šli ve čtyřech na 7.–10. místě. Při výběhu jsem si parádně brknul a okamžitě se mi ulevilo. Vzápětí jsem ale zjistil, že se mi nepodařilo spustit hodinky, takže jsem netušil, že místo plánovaných 1,9 km za sebou máme přibližně 2,6 km. Chlapcům zřejmě uplavaly bójky, což bylo patrné z gps záznamů ostatních plavců.

V T1 jsem zvolil stejnou strategii jako na Kocierz. Převlékl jsem se z neoprenu do cyklistického dresu, který nabízí více kapes než má TT kombinéza. Tušil jsem, že se na kole odsolím a následný trailový běh s batohem budu chtít absolvovat v čistém běžeckém oblečení. Ztratil jsem sice nějakou minutu v depu, ale nelituji toho. V dresu jsem navíc měl mobil pro případ nouze a rezervní gel.

Na kole nás čekaly tři velké kopce. První začal kolem 7. kilometru a skončil až na 28. kilometru. Právě ten se mi líbil nejvíc. Trasa vedla přes zimní středisko Szczyrk a závěr tvořilo několik krásných serpentýn. Přibližně v polovině stoupání mě dojel Peťa. Na jeho tempo nebylo možné reagovat. Ve sjezdu jsem si trochu odpočinul a vyklepal nohy. Druhý kopec už byl podstatně náročnější. Některé pasáže byly celkem prudké a rostoucí teplota na komfortu také nepřidávala. Třetí stoupání pro mě bylo nejhorší. Nebylo souvislé, ale nepříjemně zvlněné a silnice už byla zcela otevřená slunci. Začínalo mi docházet. Chvílemi jsem měl pocit, že se pod helmou doslova vařím. Ačkoli jsem během plavání cítil, že to není úplně ono, během druhé poloviny cyklistiky jsem začínal nabývat dojmu, že to plavání bylo a bude paradoxně mojí nejsilnější disciplínou dne. Výkon i watty postupně klesaly. Nedařilo se mi doplňovat dostatek tekutin a vedro si vybíralo svou daň. Závěrečné pozvolné stoupání do T2 jsem už moc nehrotil a snažil se tělo připravit na poslední disciplínu. Kolo jsem jel 3:25:46 a vypil jsem asi 1,2 litru NRGY DRINK 90 , což bylo fakt málo. Chybu vidím i v tom, že jsem neměl žádnou čistou vodu. Tohle byl fail, který jsem bohužel bez suportu nedokázal během jízdy vyřešit.

Převlečení do běžeckého v T2 proběhlo rychle a vyrazil jsem stahovat dva závodníky přede mnou. V batůžku jsem měl trailové hole, 2 gely, 500 ml NRGY DRINK 90 a vzal jsem ještě navíc 250 ml čisté vody. Hon však skončil dřív, než vůbec začal. Po zhruba 500 metrech mě chytila silná křeč do stehna těsně nad kolenem a musel jsem zastavit. Asi pět minut jsem nebyl schopný pokračovat. Bolest vystřelovala právě do místa, kde mám jizvu po starém surfařském zranění. Stejný problém jsem měl tehdy na Stubai Ultratrailu během závěrečného stoupání. V tu chvíli jsem začal tušit, že to nebude dobré. Běžet nešlo. Každý krok bolel a já se jen pomalu sunul beskydským šutrolamem vzhůru. Tenhle terén rozhodně nebyl běžecký. Tohle bylo čisté zlo.
Na hřebeni se situace trochu zlepšila. Chvíli jsem si povídal s jedním závodníkem a indiánským během se posouval dál. Přešli jsme několik vrcholků na přímém slunci. Dvakrát jsem řešil po telefonu situaci se svou ženou, která už s klukama čekala na protějším kopci v cíli. Rozhodnutí jsem si nechal na 18 km, kde byla občerstvovačka před finálním výstupem. Seběh z hřebene dolů vedl po volných kamenech. Tady se neběželo, tady se opatrně sestupovalo a člověk se hlavně snažil nezranit. Zhruba tří kilometrový asfaltový úsek k občerstvovačce u hotelu Zimnik (T2) měl být mojí záchranou. Nebyl a já už věděl, že moje pouť zde končí. Noha mi nedovolila souvislý pohyb. Desítky metrů klusu střídala kulhavá chůze a takto pořád dokola. V tomhle stavu bych se možná ještě nějak vyškrábal nahoru, ale dolů už určitě ne. Poslední kopec do cíle na vrchol Skrzyczne (1257 m) měl čtyři kilometry s převýšením 725 metrů. V dubnu jsme si ho dali se ženou zkušebně, a tak jsem věděl, že to nemá cenu pokoušet. Hodil jsem ručník do ringu a bylo z toho první triatlonové DNF.