Poslední listopadový víkend roku 2016 proběhl běžecký závod VyKing KROS/TRAIL MARATHON v samém srdci Žďárských vrchů a závodu se účastnil Vojtěch Krakovič. Jeho report a dojmy ze závodu si můžete přečíst zde.
Trailový maraton (cca 42 km v terénu) jsem dosud ještě neběžel, takže je to moje první zkušenost s takovýmto závodem. Mám za sebou sice nějaké delší kousky jako Rock Point Horská výzva v Jeseníkách, nebo Koloběh Dalešického pivovaru, ale to jsou úplně jiné závody, jiné podmínky, jiná strategie a nedá se to moc srovnávat. VyKing mě zaujal hned několika věcmi, ale tím rozhodujícím bylo, že se běží v prostředí, které dobře znám. Trasa vede přes spoustu významných vrcholků Žďárských vrchů a proběhnout je naráz je prostě výzva. Navíc mi běhání v listopadovém počasí nevadí a možná můžu říci, že mám v podstatě radši mokřejší a měkčí terén.
Ráno si dávám na čas. Snídám svůj již tradiční předzávodní rýžový nákyp a v mixeru si chystám zelený nápoj z manga, banánu a spiruliny. To jsem si nedávno přečetl u Skota Jurka a konečně byla příležitost si to vyzkoušet. Do areálu fabriky MARS v České Svratce, kde bylo centrum závodu, přijíždím asi 30 minut před startem. Během registrace se dávám do řeči s jedním účastníkem a prohodíme pár slov o trati. Naposled kontroluji výbavu ve svém mini běžeckém batůžku, kterou jsem omezil na ultralehkou trialovou bundu, jeden gel, zbytek sušených švestek s několika kolečky Wolfberry sušených banánů, balíček papírových kapesníků a mobil. Pití si neberu, mám za to, že v tomhle počasí mi bude stačit čaj podávaný na třech občerstvovačkách po cestě. Pět minut před devátou hodinou už na plácku postává kolem 40 závodníků všech věkových kategorií. Hlavní organizátor prohodí několik posledních informací k závodu a je odstartováno. Probíháme areálem MARSU a naše cesta začíná dlouhým kopcem kolem golfového hřiště až k zámečku Karlštejn. Tempo je docela rychlé, ale snažím se s vedoucí skupinkou držet vizuální kontakt a v hlavě si přehrávám průběh a proporce nalajnované trasy závodu. S čím ale nepočítám je, že v lesním úseku před Zkamenělým zámkem bude zatarasená cesta bílou páskou (asi pro jinou akci) a míjím modrou značku schovanou za stromem. Ztracen hned po 4 km, to je fakt dobrý začátek. Co mě ale štve nejvíc je to, že jsem zrovna tento úsek běžel a trasoval týden před závodem. Tohle zaváhání mě stojí asi 2 minuty a osamocení v závodě.
Zkamenělý zámek
Na úsek od Zkamenělého zámku jsem se těšil, cesta vede krásným mlhavým lesem s docela příjemným profilem přes Milovské perničky směrem ke Čtyřem palicím. Les je hustý a turistů zde moc nepotkáš. U rozcestí pod Čtyřmi palicemi je první čipová kontrola a následuje kluzký seběh k chatové oblasti Nad Pasekami. Tady konečně dobíhám skupinku 3 běžců a společně držíme krok až do vesničky Krásné, kde má být u zvoničky po asi 12 km první občerstvovací stanice. Nikdo tady ale není, jen samotná várnice s čajem, který teče strašně pomalu (že by to mohlo být třeba jen zavzdušněné mě napadlo až později..). Vyčkávám jen asi na půl kelímku, rychle to do sebe naklopím a vyrážím do zřejmě nejdelšího a nejtěžšího výběhu na Buchtův kopec. Nechávám za sebou všechny tři běžce a zase jsem na chvilku sám. Minulý týden mi dal tenhle kopec hodně zabrat, ale dneska to jde mnohem líp. Docela si to užívám a kousek před vrcholem dobíhám osamoceného běžce pátrajícího po správném směru v mapě. Abych to ještě doplnil, tak trasa našeho závodu nebyla nijak značená, instrukce zněly jasně, běžet po turistických značkách k vyznačeným kontrolním bodům zakresleným v mapce, žádné fáborky, žádné šipky. Myslím, že nastudování trasy předem bylo pro dnešní závod klíčové a podcenění této maličkosti se stalo nemalému počtu běžců osudné. Do Daňkovic běžíme s týpkem společně, z kopce mi sice trochu utíká, ale pořád si ho držím na dohled. Někde před námi je ještě jedna skupinka vlčáků, ale vůbec netuším kde. Teď nás čeká Štarkov a pak Bohdalec. Oba kopce znám docela dobře a nevím, jestli se na ně těším nebo ne. Na Štarkov ají jo, je to tak prudký, že to jdeme chůzí s rukama na stehnech. Držím si své tempo, v kopci předbíhám kluka a u zříceniny hradu slyším další dva běžce, se kterýma pak společně pokračujeme k Bohdalci. Bohdalec musíme dát až úplně nahoru, kde je další kontrolní bod, pak stejnou cestou dolů a po zelené do Sněžného, kde je druhá občerstvovací stanice. Už mám docela žízeň a přemýšlím, jestli si dám něco k jídlu nebo ne. Doufám, že tam budou mít třeba čerstvý banán a hlavně ten čaj. V posledním stoupavém úseku na Bohdalec za sebou nechávám celou skupinku a míjím 3 sbíhající závodníky. Jedním z nich je právě týpek, se kterým jsem mluvil na startu. Má na mě náskok asi 3 minuty. U cukrárny ve Sněžném se míjíme ve dveřích a radím mu správný směr po červené kolem kostela a na Blatiny. Banán v cukrárně neměli, jen čaj a zákusky, ale na ty jsem neměl zrovna chuť. Posledních 5 km jsem přemýšlel o gelu, jestli ho dám právě tady, nebo až na Devítkách, v podstatě jediné dvě možnosti, kde to můžu něčím zapít.
Mám za sebou 26 km a před sebou ještě asi 16 a k tomu ten kopec na Drátník, a pak na Malinskou. Bude to mazec, ale dám to, gel až na Devítkách nebo úplně bez něj, zkusím to. V cukrárně jsem ještě stihl vylít čaj, ale paní byla chápavá, hodná a milá, podlahu utřela a možná mi i popřála hodně úspěchů v závodě. Kelímek si beru s sebou a usrkávám tu lahodnou tekutinu při lehkém poklusu k Blatinám. Tady už to moc dobře znám, běžel jsem tu několikrát a vím, že stoupání na Drátník bude po tolika kilometrech v nohách těžké sousto. To ale ještě netuším, že nebudu schopný soustavně vyklusat ani do prvního lehčího kopce. V dálce před sebou vidím světlovlasého „vykinga“, který vypadá na dálku pořád svěže a rozhodně nezpomaluje, i když je v té nejprudší části pod „Jarošovým menhirem“. Musí mít dobře natrénováno, myslím si, nebo má víc zkušeností, nevím. Proč nemohu běžet tak jako on, ptám se sám sebe a hlavou mi šrotují myšlenky o dosavadním průběhu závodu, svém počínání v něm, o tom, jestli jsem to rozběhl moc rychle, jestli to vůbec vydržím, a že jsem si měl dát ten gel. To, co normálně běhám, jdu teď chůzí, „vyking“ přede mnou zmizel za kopcem a já jsem zase sám, když nepočítám děti postávající u ohníčku na cestě k Malinské. Konečně se zase rozbíhám a přemýšlím, co jsem udělal špatně. Cesta po červené na Malinskou skálu znamená poslední těžší stoupání v závodě, pak už to jsou jen pozvolné krátké kopečky a rovinaté úseky s klesáním do cílové Svratky. Je to divný, ale zase jdu, pomalu stoupám po mokrých a kluzkých kamenech s rukama na stehnech a zrakem upřeným k rozcestí u skály s dalším kontrolním bodem. Škoda že není prostor vylézt až na vrchol skály s tím úžasným rozhledem po krajině, který tak dobře znám. K poslední občerstvovací stanici na Devíti skalách to je asi 4 km, tam už se konečně trochu najím, což mě aspoň trochu žene pozvolným poklusem dopředu. Cestou míjím několik turistů, a když jsem zase sám, zastavuji. Zřejmě trochu rezignuji na čas, snahu o dobrý výsledek i doběhnutí onoho „vykinga“ přede mnou. Z batůžku vytahuji balíček sušených švestek a banánů a několik jich slupnu. Nejlepší věc ty sušený švestky! To mám od Šémi ze závodu Horské výzvy. Pauzička prospěla a já můžu pokračovat dál. Teď už to připomíná spíš indiánský běh, chvíli běžím, chvíli jdu a směle postupuji na Devět skal. Tady už nespěchám, v klidu si dávám banán, čaj a nakonec i gel a prohodím pár slov s organizátory o svých pocitech z dosavadního průběhu závodu. Tady taky potkávám onoho světlovlasého „vykinga“, toho, se kterým jsem se bavil na startu, kterého jsem pak od Bohdalce pronásledoval, a který mi u Drátníku utekl v kopcích. Lehce zabloudil, což ho stálo nějakou tu minutu, ale zatímco já si užíval svou chvíli u čaje a banánu, on už pokračoval zase dál. A když se i já konečně vydávám na poslední úsek trati, míjím dalšího běžce, který mi s největší pravděpodobností bude dýchat na záda.
Do cíle mi zbývá asi 8 km, pro mě jediný úsek neznámým terénem. V této části lesů jsem ještě nebyl a trasu znám jen z internetu. O to víc jsem v pohodě a nemusím přemýšlet nad tím, jaký kopeček mě ještě čeká. Jediné, co mě teď provází je touha dokončit závod, udržet zase stabilní a slušné tempo, utéct svému pronásledovateli a doběhnout do cíle. Čas plyne, kilometry pod nohama taky a o slovo se hlásí první křeče v levém i pravém lýtku. Je docela úspěch, že to přišlo až teď, jen pár kilometrů před cílem. Nohy jsou úplně tuhé, na vyhlídkovém místě nad Herálcem cvakám poslední kontrolní bod okořeněný i posledním očním kontaktem s oběma „vykingy“. Toho přede mnou už určitě nedoběhnu a tomu za mnou to rozhodně jen tak nedám! Konečně si zase věřím a po zhruba 4 hodinách a 10 minutách dobíhám do cíle, na celkově třetím místě ze všech „vykingů“ a druhém místě ve své kategorii.
Na bedně